Tento text představuje osobní reflexi autora na jeho působení v Chartě 77. Autor otevřeně přiznává svůj vnitřní odstup k chartistickým aktivitám a značné úsilí, které ho stálo se do nich zapojit. Popisuje motivaci k podpisu Charty jako formu osvobození vlastního svědomí po předchozí zkušenosti s vězněním v roce 1971. Klíčovou částí je vzpomínka na rozhovor s Janem Patočkou, který autora vyzval k připravenosti převzít roli mluvčího v případě zatčení stávajících lídrů. Autor podrobně líčí proces jmenování nových mluvčích, setkání s Jiřím Hanzelkou a Jiřím Dienstbierem i své počáteční pochybnosti o vlastní vhodnosti pro tuto roli. Text nabízí unikátní vhled do zákulisí disentu, kde se osobní nejistota a snaha o soukromí střetávají s vnější morální odpovědností. Zmiňuje také své "Dopisy příteli", které v té době tvořily podstatnou část jeho práce. Reflexe končí popisem přijetí role mluvčího vedle Marty Kubišové a Jiřího Hájka, čímž dokumentuje formování opozičních struktur v normalizačním Československu.
Charta 77 – 1977
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 1. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
Charta 77 – 1977
Můj vztah k Chartě 77 a zejména k chartistickým aktivitám byl vždycky daleko horší, než se navenek jevilo a než si všichni mí chartističtí přátelé po celou dobu myslili. Myslím, že mohu dnes otevřeně přiznat, že mě stálo vždycky mnoho úsilí se přimět dělat něco, co přímo s Chartou souviselo. Už jen ta prehistorie: nebyl jsem na mnoha soudech ani později, ale zejména před Chartou. Chartu jsem podepsal, protože jsem tak ulevil svému svědomí a tak trochu jsem se sám vysvobodil (už jsem druh tohoto vysvobození zažil koncem roku 1971, když jsem vlastně neudělal a ani nemusel udělat nic, a ocitl jsem se v Ruzyni v několikaměsíční vazbě). Když mi Patočka někdy počátkem nebo nejdéle v půli února (mluvili jsme o mém prvním „Dopise příteli“, který se mu dostal do ruky – nikoliv ode mne) řekl, že po Havlovi nejspíš přijdou na řadu také Hájek a on a že bych se měl připravit to v takovém případě převzít (později jsem se dozvěděl, že podobně vyzval také Ivana Medka; ten mi to řekl až v době, kdy se začalo mluvit o doplnění počtu mluvčích opět na tři a kdy existovali ještě další kandidáti), nebral jsem to moc vážně, protože to Patočka neřekl nijak kategoricky a já jsem spíš měl dojem, že tak vyjadřuje a chce se mnou sdílet obavy, aby to Státní Bezpečnost neměla příliš snadné. Také jsem vůbec neměl za to, že by se o tom byl nějak zmínil třeba jen Hájkovi (v prvních dnech našeho bližšího styku s Jiřím ještě jsem několikrát asi dost nešikovně, protože ne výslovně, naznačil otázku, co by tomu asi Patočka říkal, že teď jsme mluvčími my s Martou Kubišovou, ale Jiří Hájek na to ani zmínkou o nějakém diskutování té záležitosti předem ještě s Patočkou nereagoval). Diskusí o eventuelním jmenování dalších dvou mluvčích jsem se dlouho nezúčastňoval, až jsem byl jednou pozván Jiřím Hanzelkou do jeho bytu (a po prvé jsem tam viděl ty vyhlášené pokojové varhany); Hanzelka mne chtěl zkrátka osobně poznat. Důvody mohly být různé, také jsme přitom mluvili o mých „Dopisech příteli“, kterých v té době už byla řádka. Nic mi nedošlo, ani když jsem byl pozván na malou sešlost, kde se už opravdu diskutovalo o výběru vhodných nových mluvčích, zejména však o nutnosti to učinit. Teprve v průběhu diskuse mne najednou jakoby zaskočila slova Jirky Dienstbiera, že mluvčím by měla vždycky být osoba celonárodního významu; v tu chvíli mi napadlo, že to je adresováno mně, protože Jiří se díval právě na mne. Ale nebylo to výslovně adresné a proto jsem nereagoval. S jedinou výjimkou, jímž byl (později) Ivan Medek, jsem o Patočkově „pověření“ nikomu nic neřekl, a v tu chvíli to ani nebylo možné. Když jsem přišel domů, vylíčil jsem to jako kádrový pohovor se špatným koncem a – pokud se pamatuji – vůbec po prvé jsem se o tom, co mi v únoru řekl Patočka, zmínil své ženě. A protože jsem nabyl přesvědčení, že se mne to v dalším už netýká, pustil jsem vše z hlavy.
(Písek, 970105-1.)