Text se zabývá fenomenologickým zkoumáním konceptu „původní časovosti“ a specifickým směrem, jímž se události v čase odvíjejí. Autor rozvíjí myšlenku, že každá událost směřuje od svých dřívějších fází k fázi poslední, která představuje její nejnovější stav, což je pohyb jdoucí proti směru času vnímaného vnějším pozorovatelem. Klíčovým tématem je ontologický vztah mezi jednotlivou událostí a celkovým děním světa. Je zdůrazněno, že smysl světa není bezprostředně patrný z pouhého pozorování aktuálních přítomností, neboť skutečné porozumění vyžaduje schopnost odhalit hluboké významové souvislosti mezi jevy, které mohou být prostorově či časově značně odlehlé. Smysluplné lidské jednání je v tomto rámci podmíněno aktivní interpretací přítomnosti a schopností subjektu rozlišit mezi událostmi podstatnými a těmi, které jsou pouze nahodilé. Úvaha vrcholí závěrem, že orientace v komplexním světě závisí na neustálém hodnocení významu událostí jak v osobním, tak v širším nadosobním kontextu, čímž člověk definuje svou vlastní přítomnost.