Tento text se zabývá kritickou analýzou pojmu ARCHÉ (počátek) a jeho latinského překladu principium v kontextu dějin filosofie. Autor zpochybňuje tradiční metafyzický předpoklad, podle něhož musí být počátek jediný, neměnný a věčný, zatímco smyslová mnohost je považována za druhotnou. Tato starší koncepce definovala „pravé jsoucno“ jako to, co nepodléhá vzniku ani zániku. Oproti tomu autor předkládá moderní ontologický pohled, podle kterého je každé skutečné jsoucno událostným děním integrovaným v čase. Každá taková událost má svůj vlastní, jedinečný počátek i konec, což vede k poznání, že ve světě existuje nesmírné množství počátků. Text uzavírá úvahou, že pokud existuje jeden společný zdroj této veškeré mnohosti, nemůže se jednat o jsoucí ontickou entitu. Tato reflexe tak zásadně problematizuje starou zásadu o neuváženém množení principů a vyžaduje nové vymezení vztahu mezi jednotou, mnohostí a časovostí v rámci filosofického zkoumání reality.
Počátek (ARCHÉ) / Princip(ium)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Počátek (ARCHÉ) / Princip(ium)
Stará zásada pravila: „Principia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“ V této zásadě zůstávají dva termíny nevyjasněny: co máme rozumět oněmi „principy“ (tedy vlastně „počátky“), a jak chápat onu „nutnost“ či „nezbytnost“. Obávám se, že platnost staré zásady je velmi relativní a že může být zachována pouze tehdy, jestliže náležitě vymezíme její rozsah. Latinské slovo „principium“ je překladem řecké ARCHÉ. Původní filosofický význam tohoto řeckého slova (tj. před parmenidovským obratem či převratem) označoval to, co je na počátku (resp. od počátku) a co poté nadále vládne. Úzce spjat s tímto nejstarším pojetím je „metafyzický“ předpoklad, že počátek je buď pouze jeden nebo – později – že počátků je jen několik málo. Právě proto musela být smyslová zkušenost zbavena poslední resp. nejvyšší relevance: mnohost, o které nás přesvědčují naše smysly, musí být založena několika málo počátky, nebo nejraději počátkem jediným. Vláda (neboli platnost) takového počátku byla později zaměněna za neměnnost, trvalost a přímo věčnost. Vše, co se proměňuje, eventuelně vzniká a zaniká, je eo ipso něčím druhotným, závislým na tom, co nevzniká a nezaniká, totiž na „počátku“ (který – protože nezaniká – prostě nadále trvá). ARCHÉ tak byla s konečnou platností definována jako jsoucí neboli základní, původní, „pravé“ jsoucno. Dnes víme, že žádná taková „pravá jsoucna“ v našem světě nejsou a že to byly pouhé pojmové konstrukce. Ve skutečnosti každé skutečné (pravé) jsoucno je časovým, přesněji událostným děním, které je jednotou vnitřně integrovanou, která má svůj počátek i konec v čase. Tím je ovšem zároveň řečeno, že každé takové (pravé) jsoucno má svůj vlastní počátek, takže počátků je ve skutečnosti mnoho, ano, obrovské množství – stejně tak jako konců. Vzniká pak nutně otázka, odkud se vlastně bere tato nesmírná mnohost. Nemá nakonec vskutku jeden jediný zdroj, jediný kořen? Snad ano, ale tento zdroj nemůže být jsoucí, tj. nemůže to být ontická entita.
(Písek, 980423-1.)