Tento text kriticky reflektuje vztah mezi filosofií a širokou veřejností a vyvozuje, že budoucnost filosofické disciplíny je přímo závislá na její schopnosti oslovit co nejširší publikum. Ačkoliv se filosofická tradice historicky často vyznačovala určitým elitářstvím a odstupem od většinové společnosti, autor upozorňuje na nezbytnost překonání tohoto postoje. Pravda sice k lidstvu obvykle přichází skrze osamocené jedince a naráží na odpor davu, avšak úkolem filosofa není pouze následovat tyto průkopníky. Hlavním posláním filosofie je zkoumat dalekosáhlé důsledky nových myšlenek a hodnotit jejich vliv na lidstvo jako celek. V současném světě, kde intelektuální a technologické inovace často nesou skrytá a nebezpečná rizika, musí filosofie působit jako bdělý strážce. Nemůže ignorovat hrozby, které narůstají nad rozumnou mez, i když si jich většina lidí není vědoma. Budoucnost filosofie tedy spočívá v její odpovědné lidovosti a ochotě vztahovat se ke všemu, co si žádá pozornost v zájmu ochrany člověka a jeho světa.
Filosofie a její „lidovost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 10. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Filosofie a její „lidovost“
Budoucnost filosofie je spjata s její schopností oslovit co možná největší počet lidí. Tím se ostatně filosofie také liší jak od věd, tak od oborů uměleckých. Toto rozpoznání je poměrně nové. Od nejstarších dob totiž k tradici filosofického bádání náleží jakési pohrdání davem, množstvím, většinou. To má ovšem také své závažné důvody a v některých ohledech ty důvody platí dodnes. Pravda oslovuje vždy jedince, nikoli dav, ani společenství nebo kolektiv. S novým objevem, s novým pohledem na skutečnost přichází vždy jedinec (jeden nebo několik), a obvykle to trvá dost dlouho, než se podaří přesvědčit většinu. A během té doby zase řada nových jedinců přichází s novými nápady, s novými objevy, které jsou opět většinou odmítány tak dlouho, až přestanou být nové a překvapující. Filosof se nepochybně vždycky bude zajímat o takové pionýry a bedlivě (i když vždy kriticky) sledovat jejich nové nápady, nové myšlenky. Ale filosofovým cílem není, nemůže a nesmí být jen stát co nejblíž těmto „ztracencům“, ale dělat především to, co tito ztracenci nejenže sami dělat nemohou, ale co jim nejčastěji vůbec nepřijde na mysl, totiž vyhlížet, co ty nové nápady a myšlenky mohou přinést člověku, lidem, lidstvu. A dnes je naprosto zjevné, že mezi novými nápady a myšlenkami je mnoho takových, které ve svých vzdálených důsledcích a následném vlivu představují obrovská nebezpečí. Filosofie tu jistě není jen proto, aby poukazovala na tato nebezpečí, ale protože se může, má a musí vztahovat k čemukoli, co si právem žádá pozornosti, nemůže se k těmto nebezpečím obracet zády. A nemůže je bagatelizovat zejména tehdy, když se zdají narůstat a překračovat všechny rozumné meze, a také tehdy, když si to většina lidí ani neuvědomuje.
(Praha, 981012-4.)