Tato úvaha kritizuje přetrvávající předsudek, který považuje atomy a elementární částice za pasivní, neživé entity ovládané pouze setrvačností. Autor odmítá mechanistické pojetí, v němž je život vnímán jako pouhé zdání vzniklé nahodilým shlukováním mrtvých částic. Namísto toho navrhuje vnímat atomy jako entity schopné určité formy „hry“, tedy schopnosti dodržovat i jiná pravidla, než jaká diktuje pouhá setrvačnost a narůstající entropie. Klíčovým argumentem je existence protientropických tendencí, které vedou ke stále složitějším a méně pravděpodobným stavům. Text zdůrazňuje, že ani na nejnižší úrovni hmoty není reaktivita částic nulová. Přítomnost momentu neurčitosti v jejich reakcích umožňuje koordinované zvyšování vnitřní integrovanosti a komplexnosti, což směřuje k vyšším úrovním uspořádanosti. Tato nezbytná revize vědeckého paradigmatu odstraňuje propast mezi neživou hmotou a životem tím, že připouští elementární reaktivitu již u primordiálních událostí.
[Atomy a jejich život]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 11. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Atomy a jejich život]
Stále přetrvávající předsudek považuje atomy (a elementární částice) za „mrtvé“, přesněji neživé. To znamená ovšem jediné, totiž že veškerý pohyb atomů má setrvačnou tendenci. Každá částice zůstává sama sebou, nemění se, proměna se týká pouze nahodilého nahromadění různých částic. Život je proto pouhým zdáním. To je ovšem pojetí naprosto nedržitelné. Už o něco lepší je pochopení života jako pouhé hry: atomy si hrají na život, přičemž život je jen hra atomů. Je to pojetí lepší o to, že připouští, že si atomy hrají, že toho jsou schopny. Znamená to, že už nejsou jen setrvačné, nýbrž že mohou dodržovat ještě nějaká jiná pravidla, než jaká jsou dána jejich setrvačností. Ta hra (na život) je ovšem zvláštní tím, že má „tendenci“ se komplikovat, přesněji: stávat se stále nepravděpodobnější. Jestliže setrvačnost v ryzí podobě není možné, ale nutně „stárne“, tj. podléhá entropii, pak ona tendence postupně přecházet od stavů pravděpodobnějších k méně pravděpodobným je zřejmě protientropická. Na to poukázalo už mnoho vědců a myslitelů, ale zatím tato myšlenka a zejména její důsledky resp. předpoklady dost nepronikly do vědomí současného lidstva. Znamená to totiž nezbytnou revizi onoho zmíněného přetrvávajícího předsudku: atomy (a vůbec elementární částice atd. až k těm tzv. primordiálním událostem) mají sice velmi nízkou reaktibilitu, srovnáme-li ji s tou, která je nám běžná, ale jejich reaktibilita ani na nejnižších úrovních není nulová. Mohli bychom tu také mluvit o jakémsi momentu neurčitosti jejich reakcí, díky kterému se vedle setrvačných (a entropických) tendencí mohou prosazovat také tendence protientropické resp. kontingentní, ale koordinované (vnitřně vždy do nějaké míry integrované) zvyšování komplikovanosti (komplexnosti) spění na vyšší úrovně.
(Písek, 981127-1.)