Tento text kriticky zkoumá tezi, že dialog je možný pouze mezi rovnými účastníky. Autor připouští, že pocit nadřazenosti či hegemonie jedné strany může dialogu bránit, zároveň však tvrdí, že naprostá rovnost v podobě absence rozdílů by dialog učinila zbytečným. Skutečným předpokladem dialogu je naopak nerovnost pohledů a zkušeností. Tato nerovnost je překlenována společnou ochotou naslouchat a uznáním, že druhý účastník může být blíže pravdě. Klíčem k dialogu tedy není faktická rovnost, ale etický postoj založený na otevřenosti vůči pravdě, která stojí nad všemi účastníky. Autor tento princip přirovnává k rovnosti občanů před zákonem, kde se ke všem přistupuje stejně bez ohledu na jejich skutečné rozdíly. V dialogu však nikdo nevlastní absolutní měřítko pravdy; účastníci jsou si rovni v tom, že pravdě společně podléhají a zároveň na ni dohlížejí. Text tak zdůrazňuje, že dialog je především pokorným hledáním pravdy, nikoli soubojem mocenských pozic.
[Dialog – jen mezi rovnými?]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 11. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Dialog – jen mezi rovnými?]
Slyšel jsem v diskusi slovo, které si zaslouží naší pozornosti a také rozboru: dialog prý je možný jen mezi rovnými. Myslím, že chápu, co tím mělo být řečeno, tj. co bylo míněno: dialog nemůže probíhat s tím, kdo si osobuje mít víc pravdy než ti druzí, tj. kdo se cítí být (ať oprávněně nebo neoprávněně) „hegemonem dialogu“. Ale to jsou jen psychologické atd. předpoklady a okolnosti. Ve skutečnosti právě tam, kde by byla skutečná rovnost, tj. kde by nebylo rozdílů, je dialog nemožný. Dialog předpokládá nerovnost, která se však jakoby vyrovnává tím, že všichni, kdo vstupují do dialogu, jsou připraveni naslouchat těm druhým, protože jim předem neberou možnost (a právo) bý blíže pravdě než my (a než další, než ostatní v dialogu). Tato připravenost naslouchat druhému je vlastně zakotvena v připravenosti naslouchat samé pravdě, neboť právě ten druhý třeba je pravdě blíž, a kdybych ho nechtěl vyslechnout, mohl bych se prohřešit nejen proti němu, ale vůči pravdě samé. Nejde tedy o skutečnou rovnost, která je vždycky nepravděpodobná, nýbrž o jakousi obdobu „rovnosti“ občanů před zákonem – ovšem jen mutatis mutandis: také občané jsou si ve skutečnosti nerovni, ale tato nerovnost nesmí být pro soud směrodatná sama o sobě, nýbrž všem se musí „měřit stejně“ (což vůbec nesmí být zjednodušováno na mechanické přikládání měřidla. V dialogu ovšem tu míru, to měřidlo nikdo nemá v ruce ani po ruce, nikdo tou mírou nevládne, nikdo není ani jejím dohlížitelem (resp. dohlížiteli jsou všichni účastnící dialogu).
(Písek, 981129-3.)