Tento text kriticky zkoumá tezi, že dialog je možný pouze mezi rovnými účastníky. Autor připouští, že pocit nadřazenosti či hegemonie jedné strany může dialogu bránit, zároveň však tvrdí, že naprostá rovnost v podobě absence rozdílů by dialog učinila zbytečným. Skutečným předpokladem dialogu je naopak nerovnost pohledů a zkušeností. Tato nerovnost je překlenována společnou ochotou naslouchat a uznáním, že druhý účastník může být blíže pravdě. Klíčem k dialogu tedy není faktická rovnost, ale etický postoj založený na otevřenosti vůči pravdě, která stojí nad všemi účastníky. Autor tento princip přirovnává k rovnosti občanů před zákonem, kde se ke všem přistupuje stejně bez ohledu na jejich skutečné rozdíly. V dialogu však nikdo nevlastní absolutní měřítko pravdy; účastníci jsou si rovni v tom, že pravdě společně podléhají a zároveň na ni dohlížejí. Text tak zdůrazňuje, že dialog je především pokorným hledáním pravdy, nikoli soubojem mocenských pozic.