Tato reflexe kriticky zkoumá koncept „staré víry“, ke kterému se hlásí někteří věřící, a zamýšlí se nad tím, zda je historické stáří víry skutečně její nejpodstatnější kvalitou. Autor vychází z biblického textu listu Židům, kde je jako první svědek víry uveden Abel, a analyzuje, jak helénistické myšlení ovlivnilo chápání víry skrze optiku rituální oběti. Argumentuje, že rituální obětní praxe byla zpochybněna proroky i Ježíšem, a naznačuje, že pravá víra překračuje hranice religiózních aktivit. Ačkoliv lze víru spatřovat v každém životním úsilí směřujícím k vyšším cílům a překonávání úpadku, text varuje před mechanickým posouváním víry do dávné minulosti. Klade si zásadní otázku, zda víra není spíše spjata s událostmi, které jsou zcela nové a neopakovatelné. V závěru autor dochází k přesvědčení, že skutečná víra se realizuje vždy v přítomnosti, tedy „zde a nyní“. Víra je ve své podstatě neustále nová, nikoliv stará, a její hodnota tkví v aktuálnosti prožívaného okamžiku.