Tento text představuje komentář Ladislava Hejdánka k definici vědy podle Huga Dinglera, který vědu charakterizuje jako úsilí o shromažďování materiálu a přesnější zdůvodňování výpovědí. Hejdánek zkoumá, jakým způsobem lze tuto definici aplikovat na filosofii a zda může být filosofie považována za vědeckou v původním smyslu slova, tedy jako skutečné vědění (epistémé) v protikladu k pouhému zdání. Hlavní část úvahy se soustředí na povahu materiálu, který filosofie shromažďuje. Hejdánek argumentuje, že na rozdíl od přírodních věd filosofie neshromažďuje vnější data, ale pracuje s filosofickou zkušeností, což je zkušenost s myšlením a reflexí vlastních myšlenkových postupů. Tento materiál je tedy výsledkem dosavadních aktivit filosofa a vyžaduje neustálou metodologickou kontrolu a reflexi. Zdůvodňování ve filosofii pak musí být zakotveno v logickém kontextu a teoretické pozici, nikoliv v nahodilosti či pouhé psychologii. Autor tak dospívá k pojetí filosofie jako disciplíny, jejímž materiálem je reflexivní zkušenost se sebou samou.
[Komentář k citaci Hugo Dinglera, co je to věda] [1987]
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini 3 (flash/pro) – únor 2026]
--- (s1b komentář k citaci Hugo Winklera, co je to věda_cleaned.flac) ---
Hejdánek: Hugo Dingler ve své knížce Die Ergreifung des Wirklichen, kapitola jedna až čtyři, jak to vyšlo v paperbacku pod mým číslem 57 83, na straně 79 charakterizuje, jak říká předběžně, vědu jako úsilí, které se zabývá vedle shromažďování materiálu hlavně přesnějšími zdůvodněními výpovědí. Přesně to je – Können wir doch schon sagen, dass wir unter Wissenschaft ein Bestreben verstehen, das neben einer Materialsammlung sich hauptsächlich mit genaueren Begründungen der Aussagen befasst.
Co z toho, pokud to přijmeme jako východisko, vyplývá pro naše úvahy o povaze vědy a možnosti její vědeckosti či jejího zvědečtění? Samozřejmě se to netýká toho okruhu problémů, které jsme už naznačili, totiž oné tendence, faktické tendence moderních věd k ustavičné další a další specializaci, a tedy netýká se to otázky ztráty universa, které je charakteristické pro všechny moderní vědy, zejména přírodní, ale ne jenom.
A proti tomu tedy nyní nám jde o vědeckost ve smyslu snad původním, to jest, kdy se rozlišuje mezi domněnkou, eventuálně zdáním a skutečným věděním. Tedy zda filosofie může být skutečným věděním. Filosofie, která usiluje o skutečné vědění, pak by mohla být do té míry, do jaké se jí to daří, označena za filosofii vědeckou. Samozřejmě bez ohledu na to, že ten název by byl matoucí a tak dále, to teď není naším cílem zkoumat.
Tedy otázka by teď zněla, vyjdeme-li z Dinglera: co vlastně je oním materiálem, který by filosofie mohla shromažďovat? Naproti tomu nám bude zjevnější nebo bližší našemu porozumění, našemu vhledu, budeme-li se tázat o oněch přesnějších zdůvodněních, genauere Begründungen filosofických výpovědí. Samozřejmě filosofické výpovědi nemohou být nahodilé, kontingentní, ale musí být takříkajíc zdůvodněny. Tím se rozumí dvojí: jednak, že musí být vykázána nějaká teoretická pozice a situace, z níž ona výpověď se ukazuje jako zdůvodněná, to jest je to poukaz ke kontextu.
A za druhé tedy, aby šlo o skutečné zdůvodnění a ne pouhý poukaz ke kontextu, který by mohl být také interpretován psychologicky a tak dále, musí jít o kontext logický. Ale otázkou je tedy, jak je to s tím shromažďováním materiálu. Co může filosofie vykázat jako shromažďování materiálu? Tady je totiž zřejmé, že oním materiálem, který by přicházel v úvahu, nemohou být žádná data, žádné údaje, které shromažďuje někdo jiný než filosofie. To jest například smysly nebo některé vědy nebo obecné nějaké povědomí, takzvaný zdravý rozum a podobně.
Nýbrž že to musí být materiál, který je schopna shromažďovat filosofie sama. Jakmile by přejímala nějaký materiál shromážděný někým jiným, musela by nutně zkoumat ony předpoklady a způsoby, metody a tak dál, jichž bylo použito, ještě než mohla filosofie zasáhnout. Naproti tomu, jestliže půjde o materiál, který shromažďuje filosofie sama, tak filosofie tedy by měla být od počátku ve střehu a mít své vlastní přístupy, metody a tak dále pod kontrolou, pod svou vlastní kontrolou. Eventuálně, protože to byly aktivity její, mohla by tuto kontrolu alespoň dodatečně uskutečnit a tedy podrobit je dodatečně reflexi.
Otázka však je, jaký druh materiálu je schopna filosofie shromažďovat. K jakému druhu materiálu vůbec se může svým filosofickým přístupem dostávat. A tady je zjevné, že oním materiálem nejsou žádné vnější skutečnosti, které by mohla filosofie sbírat třeba tak jako geolog sbírá různé vzorky hornin, ale že tímto materiálem jsou takové skutečnosti, k jejichž ustavení vlastně filosofie musela nejprve sama přispět. Tím materiálem mohou být filosofické zkušenosti.
A tady je třeba znovu podrobit přezkoumání, co to vlastně je filosofická zkušenost a co všechno k ní patří. Samozřejmě, že filosofická zkušenost je zkušenost s myšlenkou, zkušenost s určitým způsobem myšlenkového přístupu k různým skutečnostem. A tedy oním materiálem bude filosofii vždycky řada zkušeností se sebou samotnou. Oním materiálem, který filosofie bude shromažďovat, jsou především výsledky dosavadních filosofických zkušeností, dosavadních zkušeností filosofie, respektive filosofa s filosofováním. Je potom samozřejmě otázkou, zda je tím nejvhodnějším způsobem, jestliže tyto filosofické zkušenosti se sebou samou, se svými vlastními aktivitami nazveme materiálem. Ale právě proto jsme tento exkurs udělali, aby bylo jasné, že onen takzvaný materiál, který filosofie bude shromažďovat, bude nutně velmi zvláštního a od materiálu, kterým se mohou vykázat vědy jiného typu, že bude muset být podstatně odlišný.