Tento dokument je nekrologem vydaným mluvčími Charty 77 k úmrtí Františka Kriegla, který zemřel 3. prosince 1979. Text vyzdvihuje Krieglovu osobnost jako lékaře, politika a neúnavného bojovníka za lidská práva a socialismus s lidskou tváří. Připomíná jeho hrdinskou minulost interbrigadisty ve Španělsku a lékaře v Číně během druhé světové války. Zvláštní důraz je kladen na jeho roli během pražského jara 1968, kdy jako jediný čelný politik odmítl podepsat moskevský protokol legitimizující sovětskou okupaci. Dokument popisuje Krieglovo zapojení do Charty 77, jejímž byl jedním z prvních signatářů, a líčí soustavnou perzekuci, šikanu a policejní dohled, kterým čelil ze strany komunistického režimu až do své smrti. Autoři (Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek) v textu vyjadřují hluboký zármutek nad ztrátou přítele a morální autority, jehož odkaz čestného zápasu za lidskou důstojnost považují za trvalý zdroj síly a inspirace pro budoucí generace.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 126
docx | pdf | html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 12. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 293–294
D126
1979, 6. prosinec, Praha. – Nekrolog k úmrtí Františka Kriegla.
Za Františkem Krieglem
Dne 3. prosince 1979 v dopoledních hodinách zemřel po desetitýdenním statečném zápase na následky srdečního infarktu ve věku 71 let veliký člověk a bojovník, lékař a politik MUDr. František Kriegel.
Mocenský zásah nám znemožnil, abychom důstojně doprovodili jeho tělesné pozůstatky na poslední cestě, nikdo a nic však nemůže vymazat z našich srdcí a z naší paměti bohatý a zavazující odkaz jeho myšlenek a činů, celé jeho osobnosti. Vždy se budeme vracet k tomuto nevyčerpatelnému zdroji morální síly a pevnosti, životní zkušenosti a politické moudrosti; v tomto smyslu pro nás František Kriegel nezemřel a zemřít nemůže. Naše bolest jeho náhlým odchodem ze života tím není o nic menší, ztrácíme v něm nenahraditelného přítele a spolubojovníka.
Ztrácíme v něm člověka v pravém slova smyslu dobrého, hluboce moudrého, skutečného a činorodého humanistu. Povolání lékaře, které si zvolil, chápal a plnil jako bezvýhradnou, nesobeckou, obětavou službu člověku, vykonával ji po celý život i v nejtěžších podmínkách bez ohledu na své osobní zájmy, čas a zdraví. Byl lékařem vzdělaným, vědcem, který ve svém oboru dosáhl pozoruhodných výsledků, ale záro veň a nadevše obětavým přítelem, pomáhajícím vždy a všude, přítelem pravdivým, upřímným a bylo-li třeba i kritickým. Lidská solidarita a humanismus nebyly pro něho prázdnými řečnickými obraty, staly se mu celoživotním úkolem, v každém období jeho života konkrétním a účinně plněným. Za věc socialismu, jehož lidský smysl mu byl hlavní, rozhodující věcí, se angažoval od mládí, bez váhání a bez výhrad pro sebe. Tato angažovanost zahrnovala i rozhodný odpor ke všemu, co člověka utlačuje, zotročuje a mrzačí, či jen ohrožuje a zastrašuje. Bojoval proti nemoci a smrti, ale také proti útlaku a násilí, lži, pokrytectví všude, kde se s nimi střetával. Vystavoval se stálému nebezpečí v letech 1936–1939 jako interbrigadista ve Španělsku a za války v Číně v boji proti japonským okupantům. Nelekl se těch, kteří s odvoláním na věc socialismu porušovali v padesátých letech jeho demokratický a humánní obsah. Byl v prvních řadách těch, kdo v letech 1967–1968 probojovávali dějinný pokus dát socialismu u nás lidskou tvář. Nikdy nebyl profesionálním politikem (byť měl rozsáhlé politické vzdělání), jeho celoživotní angažovanost, bytostná demokratičnost, která se mnohokrát dostávala do konfliktu s vrchnostenskými aparátnickými praktikami, dovedly jej přirozeně na čelné místo mezi muži jara pražského 1968. Jako živé svědomí smyslu Pražského jara a demokratické suverenity našich národů odmítl jakýkoliv projev souhlasu s ozbrojeným násilím, jímž byly potlačeny demokratické vymoženosti našeho lidu. Až do konce života statečně pozvedal hlas [na] obranu skutečných hodnot našeho života všude tam, kde byly ve jménu „normalizace a konsolidace“ potlačovány, znetvořovány či falšovány.
František Kriegel podepsal jako jeden z prvních Prohlášení Char ty 77 v lednu 1977 a stal se jedním z význačných členů našeho neformálního společenství. Mnohokrát přesně a podnětně vysvětloval přátelům doma i v zahraničí naše společné zásady. A znovu jako přítel a lékař působil účinně mezi námi, pomáhal, povzbuzoval a posiloval v těžkých chvílích. Svým optimismem podloženým hlubokou vzdělaností, širokým přehledem a jasnými stanovisky, neobyčejnou schopností pochopit, porozumět druhému člověku, spoluvytvářel výrazným způsobem život našeho společenství. Byl pro nás „vždy doma“, zejména mladí lidé mohli kdykoli čerpat z jeho moudrosti, vzdělanosti a zkušeností, s hlubokým citem pro jejich nezávislé názory a postoje.
Po dlouhou dobu a zejména pak od vzniku, existence a činnosti Char ty 77 byl František Kriegel terčem pomlouvačných útoků čs. sdělovacích prostředků, jeho byt a často i jeho každý krok byly prakticky neustále policejně střeženy (i jeho poslednímu odchodu z bytu do nemocnice asistovali dva uniformovaní strážci), setkal se i s fyzickým násilím. Vůči všem šikanám zůstával hrdě nevšímavý, neztrácel nic ze svého životního elánu a jemného smyslu pro humor, nic ze své laskavosti, pohostinnosti a bytostné otevřenosti k přátelům a všem, kdo přicházeli v dobré vůli. Dnes už mu nemůžeme říci, jak si toho všeho vážíme, jak mnoho pro nás znamenal, jsme a budeme si však toho vždy vědomi.
František Kriegel zemřel, celým svým životem však hustě popsal jednu ze světlých stránek našich a světových dějin. Příklad tohoto velkého člověka zavazuje, je na nás, abychom odkaz jeho pravdivého a čestného zápasu o lidskou důstojnost nesli dál.
Jiří Hájek, Zdena Tominová, Ladislav Hejdánek
mluvčí Charty 77
→ Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 16, s. 4.
K úmrtí F. Kriegla: Müller, Jiří: Čin politika. In: Dialogy, roč. 4, (1980), č. 1, s. 4–5 • Jezdinský, K.: O životě
a díle F. Kriegla, ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-912 (4. prosince 1979);