Přednáška z roku 1995 se zabývá pojetím víry v evropském kontextu. Autor argumentuje, že dnešní křesťanské pojetí víry je ve skutečnosti řeckého původu a představuje problém pro současnou Evropu, která hledá svou identitu. Tento problém spočívá v tzv. „zpředmětňujícím myšlení“, které upřednostňuje předmětné intence před nepředmětnými. V případě víry to znamená, že se pozornost soustředí na její „předměty“ (např. Boha), místo na samotnou podstatu víry jako takové. Autor cituje Eberlinga, který tvrdí, že víra nemá stálý předmět. Vychází z duality evropského aktivismu – řeckého poznání a hebrejského „antarchetypu“, který symbolizuje exodus Abrama do neznáma. Víra je pak chápána jako orientace na budoucnost a budoucnost sama. Zkoumá souvislost víry a pravdy, přičemž odkazuje na hebrejský kořen slova víra a jeho překlady do řečtiny a latiny. Klade otázku, co je skutečně spolehlivé, a zdůrazňuje pomíjivost současného světa oproti nezlomnosti toho, co přichází. Závěrem vyzývá k důvěře v budoucnost a k opuštění „zabydlování se v danostech“, což souvisí s rozdílem mezi pouhým udržováním a skutečným rozvojem.