Tento text se zabývá otázkou smyslu historie a filosofie. Argumentuje, že i když filosofie historicky vznikla a nemusela vzniknout, neznamená to, že historie sama nemůže mít svůj vlastní smysl. Tento smysl není pouze dodatečně vnucen filosofií, ale může být objevován i v dobách před jejím vznikem. Podobně, skutečnost, že něco vznikne ne nutně, neznamená absenci vlastního „loga“ či smyslu. Naopak, nový vznik může přinést nové perspektivy. Filosofie, která není hotovou skutečností, se vždy vztahuje k něčemu, co jí chybí – původně moudrost, dnes spíše pravda. Snaha o pravdu a služba jí není předchozím stavem, ale začíná spolu s filosofií a má regulativní povahu, která vede a přitahuje.
9. 9. 2007
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
To, že filozofie vznikla historicky a že právě jakožto každá historická skutečnost nebo událost také mohla nevzniknout, ještě neznamená, že historie sama nemůže mít nějaký smysl. A to nejenom smysl, který tam vnáší filozofie dodatečně, nýbrž který tam může objevovat ještě v době, kdy filozofie nevznikla.
Také platí, že vlastně to, že něco vznikne nikoli nutně – to je, že to není produkt předcházejících stavů – ještě neznamená, že to nemusí mít svůj vlastní logos. Že právě ten nový vznik s sebou nepřináší také nové perspektivy co do smyslu, které by se neotevřely, kdyby k tomu nedošlo.
Prostě a dobře, to, že filozofie nemusela vzniknout, že vlastně vznikla v Řecku z nějakých kořenů, které předcházely, ale které rozhodně nevedly k tomu vzniku – také k tomu vzniku nemuselo dojít, i když jinak všechno mohlo zůstat stejné – tak to neznamená, že ta filozofie, která začíná, že se nemusí, nebo nemůže dokonce, a nemusí spravovat nějakým novým logem, novým smyslem.
Neboť filozofie sama, to není skutečnost hotová, nýbrž to je vždycky něco, co se k něčemu vztahuje. To už je dávno v souvislosti s prvními filozofy rozpoznáno, že filozofie je vždycky vztažena k něčemu, co nemá. Původně se v Řecku mělo za to, že to, co nemá, je moudrost. Takže tedy jenom se k moudrosti vztahuje, že po ní touží, že moudrost miluje, ale dneska bychom spíše řekli, že jde o pravdu.
A vztahovat se k pravdě, pokoušet se jaksi se dát do služeb pravdy, to není něco, co předchází té filozofii, nýbrž co se objevuje zároveň s ní a co má v sobě jakousi povahu, řekli bychom regulativní, nebo povahu něčeho, co vede a nese a co k sobě přitahuje a tak podobně.