Tento text reflektuje myšlení dánského filosofa Sørena Kierkegaarda prostřednictvím jeho sžíravé kritiky dobové církve a hlubokého rozporu mezi kázáním a skutečnou každodenní existencí duchovních. Kierkegaard je představen jako radikální křesťanský myslitel, který se ostře vymezuje proti institucím, davovosti a abstraktním filosofickým systémům, reprezentovaným zejména německým idealismem a Hegelem. Namísto dogmatického učení a intelektuální spekulace zdůrazňuje nezastupitelnou roli jednotlivce a jeho vnitřní integritu v žitém životě. Autor rozebírá Kierkegaardovu promyšlenou strategii nepřímého sdělování skrze pseudonymy a ironii, což jsou nástroje bránící snadnému a pasivnímu přijetí jeho myšlenek. Text upozorňuje, že Kierkegaardův odkaz nesmí být akademicky ochočen, ale musí i dnes působit jako dráždivá provokace. Jen skrze toto živé napětí a odmítnutí stádnosti lze uchopit podstatu jeho poselství. Každý čtenář je nucen začínat vždy znovu a konfrontovat se s Kierkegaardem nikoli jako s historickou figurou, ale jako s živou výzvou pro vlastní existenci.
22. 5. 1975
1.
V jedné ze svých poznámek (bez data, X3 A 237; 3842,435) říká Kierkegaard: „Přikažte farářům, aby v neděli drželi pusu zavřenou. Co tu zbude? Ba, zůstane to podstatné: existence, denní (každodenní) existence, s níž farář káže. Když se budeš dívat na ni, zdalipak budeš mít dojem, že to je křesťanství, jež zvěstují?
2.
V jistém smyslu obsahuje tento zlomek vlastně celého Kierkegaarda, ale musí být správně interpretován. Kierkegaard je nepochybně křesťanský myslitel, křesťanský spisovatel; nicméně jen málo útoků proti křesťanstvu a proti křesťanské církvi bylo vedeno s takovou vášnivostí a pronikavostí jako ten jeho. A přitom se nikdy nestavěl do pozice „pravého křesťana“, nevykazoval se žádnou legitimací, své nejzajímavější a nejhlubší spisy vydával pod pseudonymem (měl dokonce mnoho pseudonymů a všechny něco znamenaly). Jeho důraz na existenci a jakási distance či nedůvěra k samotnému kázání a k farářství a farářům a zejména biskupům atd. ukazují na jeho nedůvěru k institucím, k úřadům, k množství, k mase a na jeho přesvědčení, že oslovitelný je jenom jednotlivec; zároveň cítíme jakousi nedůvěru v mluvení, řečnění, ba dokonce k myšlení, k myšlenkovým systémům, k spekulaci a k filosofii vůbec, k docentům a profesorům. (Kierkegaard ovšem silně dramatizuje a přehání: když mluví proti docentům a řečníkům, má na mysli především biskupa Martensena; když mluví proti filosofii, má na mysli zejména německou klasickou filosofii, Fichteho, Schellinga, Hegela; když mluví proti křesťanstvu, má na mysli zejména dánskou se státem svázanou církev a státem placené faráře a biskupy; atd.) Jaspers říká, že se Kierkegaard všemi prostředky brání, abychom ho mohli nějak přímo přijmout, abychom si ho mohli osvojit; snad proto vlastně stále zůstává někým neznámým. Je chudý, kdo se jím nenechá oslovit; ale musí se nechat oslovit tak, jak oslovoval ještě během svého života. Kierkegaard nás musí ještě dnes dráždit a provokovat. Jinak se staneme znovu předmětem jeho sžíravé ironie. Každý tu musí začínat znovu.