Tento text přináší kritickou reflexi úvodního prohlášení publikovaného v roce 1950 v rámci souboru Cihla č. 2. Autor se důrazně ohrazuje proti nevkusu a neotesanosti původního textu, přičemž k vyjádření svých postojů využívá bohatou metaforiku spojenou s cihlou a mlatem. Zatímco cihla je vnímána jako univerzální stavební prvek, mlat v autorově pojetí představuje specifický prostor pro třídění a kultivaci hodnot – místo, kde dochází k oddělování zrna od plev a pšenice od koukolu. Tento proces je vykreslen jako nezbytný předpoklad pro uchování čistého a hodnotného intelektuálního výsledku v sýpce vědění. Hlavní kritika směřuje k nedostatku imaginace a až nepatřičné sebejistotě mladého autora, který ve svém prvním slavnostním prohlášení nedokázal postihnout hlubší symbolické souvislosti vlastní práce. Úvaha tak organicky propojuje materiální symboliku s etickými a uměleckými nároky na tvorbu v poválečném období a zdůrazňuje nutnost schopnosti rozlišovat podstatné od pomíjivého v širším společenském kontextu.