Tento text přináší kritickou reflexi úvodního prohlášení publikovaného v roce 1950 v rámci souboru Cihla č. 2. Autor se důrazně ohrazuje proti nevkusu a neotesanosti původního textu, přičemž k vyjádření svých postojů využívá bohatou metaforiku spojenou s cihlou a mlatem. Zatímco cihla je vnímána jako univerzální stavební prvek, mlat v autorově pojetí představuje specifický prostor pro třídění a kultivaci hodnot – místo, kde dochází k oddělování zrna od plev a pšenice od koukolu. Tento proces je vykreslen jako nezbytný předpoklad pro uchování čistého a hodnotného intelektuálního výsledku v sýpce vědění. Hlavní kritika směřuje k nedostatku imaginace a až nepatřičné sebejistotě mladého autora, který ve svém prvním slavnostním prohlášení nedokázal postihnout hlubší symbolické souvislosti vlastní práce. Úvaha tak organicky propojuje materiální symboliku s etickými a uměleckými nároky na tvorbu v poválečném období a zdůrazňuje nutnost schopnosti rozlišovat podstatné od pomíjivého v širším společenském kontextu.
Cihla č. 2
docx | pdf | html
◆ poznámky, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 4 ◆ publikace
Nechtěl bych srve zvlášť zmiňovat o nevkusnosti úvodu. Připomínám jen, že neodpovídal ani té neotesanosti, jakou je známá obyčejná cihla; a pak to, že z cihel je možno dělat leccos (nejenom ty chrámy), zatím co mlat (také z cihel) má už své určení. Tam se přináší sklizeň, tam se ze slámy vytřepává zrní, tam se odděluje koukol od pšenice a tam se plevy nechávají odnést větrem, zatím co čisté zrno se shromažďuje do sýpky. Svědčí o malé představivosti „mláděte“, které sotva odrostlo svému juniorství a vydalo slavnostní prohlášení při prvním škobrtnutí o první cihlu, že na tohle všechno nepřipadlo samo.