Tento text zkoumá povahu navazování v dějinách a vymezuje se proti jejich redukci na pouhé kauzální následky. Autor argumentuje, že dějiny nejsou tvořeny jen tím, co bylo, ale především způsobem, jakým je minulost (bylost) selektivně oživována a doplňována o nové prvky. Tento proces, nazývaný navazování, nelze zaměňovat s pouhou setrvačností. Spočívá v tom, že stopy minulosti jsou vtahovány do nových, aktuálních kontextů, které jim dodávají zdánlivou „živost“. Výběr toho, na co bude navázáno, zásadně ovlivňuje podobu historického dění. Text se dále zabývá metaforou „živosti“ ve vztahu k jsoucnům jakožto celkům. Ačkoliv se pojem dějin v plném smyslu používá pro komplexnější sféry, autor naznačuje, že určité formy celistvosti a vztahů připomínajících dějiny lze nalézt i na nižších úrovních, jako jsou atomy či molekuly. Celkově esej nabízí ontologický pohled na to, jak se dějiny konstituují skrze neustálou aktualizaci a integraci reliktů do živé přítomnosti.
Navazování v dějinách
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 1. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Navazování v dějinách
Dějiny nelze odvysvětlit (redukovat) jako kauzální následky, neboť v dějinách je řada fenoménů, které nejsou pouhými následky něčeho, co tu už bylo, ale jsou více nebo méně pozměněny tím, jak to, co bylo a už není, může být jakoby oživeno, ale zejména tím, co je přidáno nově mezi to skutečné resp. k tomu, nač je nebo není navazováno z bylého (tj. z již nastalého, ale pominuvšího). Ovšem nikoli všechno, co z průběhu jsoucího již nastalo (a stalo se bylostí) je resp. může být oživeno; avšak ani to, co oživeno být může, nemusí být k oživení vybráno. Již tento výběr může mít a má vliv na to, nač je nebo může být navazováno (přičemž je zřejmé, že navazování nesmíme zaměnit se setrváváním resp. setrvalostí). Navazování tak nesmí být na oživování redukováno, i když ovšem každé navázání jakýmsi ,oživením‘ (spíš aktualizací) vskutku jest. Navázání vlastně spočívá v tom, že něco, po čem zbyly jen nějaké stopy (relikty), je vtaženo a zapojeno do nových kontextů, které „živé“ jsou, neboť jsou (byly) aktualizovány čímsi aktuálně novým, a svou ,živostí‘ pak ,oživují‘ i tyto relikty, které skutečně živé už nejsou, nýbrž jen přetrvávají. Problémem se pak stává, v čem vlastně spočívá ona skutečná „živost“ pravých jsoucen (jakožto „celků“). Slovo ,živost‘ ke tu pouhým příměrem, a nehodí se vždycky, neboť na úrovních nižších (např. molekuly, atomy atd.) už nejsme zvyklí mluvit o „živosti“, ale budeme je muset rovněž považovat za „celky“. Ostatně také o vztazích atomů nebo molekul mezi sebou také nemůžeme mluvit jako o dějinách, ačkoliv i tam můžeme najít fenomény jakési primitivnější dějiny připomínající.
(Písek, 190110-1.)