Tento text zkoumá povahu navazování v dějinách a vymezuje se proti jejich redukci na pouhé kauzální následky. Autor argumentuje, že dějiny nejsou tvořeny jen tím, co bylo, ale především způsobem, jakým je minulost (bylost) selektivně oživována a doplňována o nové prvky. Tento proces, nazývaný navazování, nelze zaměňovat s pouhou setrvačností. Spočívá v tom, že stopy minulosti jsou vtahovány do nových, aktuálních kontextů, které jim dodávají zdánlivou „živost“. Výběr toho, na co bude navázáno, zásadně ovlivňuje podobu historického dění. Text se dále zabývá metaforou „živosti“ ve vztahu k jsoucnům jakožto celkům. Ačkoliv se pojem dějin v plném smyslu používá pro komplexnější sféry, autor naznačuje, že určité formy celistvosti a vztahů připomínajících dějiny lze nalézt i na nižších úrovních, jako jsou atomy či molekuly. Celkově esej nabízí ontologický pohled na to, jak se dějiny konstituují skrze neustálou aktualizaci a integraci reliktů do živé přítomnosti.