Tento text se zabývá rozdílem mezi „systémovostí“ a „systematičností“ ve filosofii. Autor kritizuje posedlost budováním uzavřených systémů, která se stala dominantní od dob Kanta a vyvrcholila u německých idealistů. Ačkoliv Hegel reflektoval vnitřní rozpory skrze dialektiku, myslitelé jako Kierkegaard a Nietzsche se proti systémovosti otevřeně vzbouřili upřednostněním fragmentárnosti. Text argumentuje, že snaha o vytvoření systému často vede k deformaci původních myšlenek, aby zapadly do předem určené struktury. Tato násilná tendence bývá mylně zaměňována za nezbytnou systematičnost. Autor zdůrazňuje potřebu nalézt nové pojmenování pro přirozený růst a vzájemnou souvislost myšlenek, které předcházejí jejich formálnímu uchopení. Tradiční termíny jako „soustavnost“ jsou v tomto ohledu zavádějící. Cílem filosofie by mělo být vyhovování vnitřnímu sepětí myšlenek, nikoliv jejich násilné včleňování do konstruovaných soustav, což autor metaforicky přirovnává k pojmu synkreze.
Systémovost ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 2. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Systémovost ve filosofii
Systémovost je třeba upřesnit proti systematičnosti jako jistou posedlost vytvářením (budováním, konstruováním) systému (soustavy). Ve filosofii se stalo jistou posedlostí od doby Kantovy (zejména Fichte, Schelling, Hegel). Ale Hegel sám už měl dost dobrý „čich“ na to, co v systému poukazovalo na některé nesrovnatelnosti a někdy i rozpory, a učinil to základem svého pojetí dialektiky. Některým dalším významným myslitelům to však zdaleka nestačilo a začali filosofovat jinak, někteří to viděli tak, že „po kouscích“. Ve skutečnosti dávali fragmentům přednost před úsilím o systém, o budování soustavy (především Kierkegaard a Nietzsche). Ve filosofické obci to bylo chápáno jako nedostatek či dokonce provinění proti filosofii, jejíž úsilí o systém bylo považováno za cíl a přímo smysl filosofování. Po pravdě se tak vlastně jen vymkli návykům, které znamenaly jakési násilí na pochopených myšlenkách: už samotným pochopením myšlenky byla oproti tomu, jak přicházela se svým (nepředmětným) oslovením k filosofovi tato myšlenka hned deformována, aby odpovídala potřebám systémovosti a systému. A nadále pak docházelo k tomu, že tato násilná systémovost byla interpretována (a pojmenována) jako „systematičnost“, takže pro opravdovou „systematičnost“, jež je pro filosofování naprosto nezbytná, už nezbylo žádné vhodnější pojmenování (podobně jako české „soustavnost“, které přímo sugeruje, že filosofické myšlení se má zacílit k vytvoření nějaké soustavy). Z čehož vyplývá, že nalezení nějakého vhodnějšího pojmenování zůstává filosofickým úkolem. Nejde o „spolu stavění“, nýbrž o vyhovování tomu, jak myšlenky spolu rostou spolu vyrůstají v souvislostech, které předcházejí jejich myšlenkovému uchopení a vyslovení. Vhodné by bylo pojmenování „synkreze“, kdyby ovšem už nebylo významově obsazeno jinak.
(Písek, 190222-2.)