Tento text se zabývá ontologickou povahou událostí a rolí subjektu při jejich konstituci. Autor rozlišuje mezi nepravými událostmi, které postrádají vnitřní jednotu, a pravými událostmi, jež jsou vnitřně organizovány skrze činnost subjektu. Subjekt není události vnější, nýbrž se v ní ustavuje v procesu přechodu od virtuální k reálné podobě. Komplexnější útvary, jako jsou živé organismy, jsou nahlíženy jako hierarchické struktury super-událostí, v nichž subjekty nižších úrovní spolupracují a podřizují se intencím subjektu vyššího. Zatímco organismus vykazuje centrálně řízenou integritu, společenství organismů jsou chápána odlišně. Ačkoliv mohou simulovat životní projevy celku, postrádají sjednocujícího centrálního subjekta a jsou spíše výsledkem vzájemného spolužití a vnějších okolností. Text tak nabízí hluboký vhled do vztahu mezi integritou, subjektivitou a strukturou reality od primordiálních událostí až po složité biologické systémy.
Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 4. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Událost a její subjekt
Vše, co se ve vesmíru děje, jsou samé události, pravé nebo nepravé. Nepravé jsou ty, které nejsou vnitřně sjednoceny (integrovány); i když jsou v pohybu, podržují si povahu hromad, jejichž původ pohybu je vnější. Pravé události jsou ty, jejichž pohyb je niterně organizován, i když není jen čistě vnitřního původu. Protože to je subjekt, který je schopen zakládat a udržovat niternou integritu pravé události, ovšem integritu, která eventuelně může počítat se spoluprací sub-subjektů (subjektů událostí nižších úrovní), je třeba se ptát, odkud subjekt bere tuto schopnost a odkud se vůbec bere sám. Subjekt nemůže být dán ani udělen události zvenčí, ale každá událost si svůj subjekt musí založit a udržovat sama (jen události nejnižších úrovní, tzv. primordiální události, zůstávají ještě jako virtuální bez subjektů), ale spolu s tím, jak přechází do ,reálné‘ podoby, si zároveň svůj vlastní subjekt ustavuje a začíná udržovat. Když se stává součástí či složkou nějaké super-události, znamená to zároveň, že její subjekt je schopen upravit své funkce tak, aby byly v souladu s intencemi subjektu vyššího (super-subjektu). A to se může opakovat i na dalších úrovních, takže výsledná událost celková má posléze charakter žijícího organismu. Takový organismus si ovšem buduje své událostné fungování také ve vztahu k jiným organismům a vůbec k daným okolnostem. Tak vznikají společenství organismů, která jakoby napodobují „život“ jednoho organismu, ale nejsou to pak ještě vskutku pravé události, protože nejsou integrovány (řízeny) centrálně jedním subjektem, ale jsou výsledkem vzájemného spolužití nižších složek společenství, jakož i výsledkem jejich spolužití v daných okolnostech.
(Praha, 190413-1.)