Text zkoumá tendenci lidského myšlení pojímat události jako objekty, což je proces označovaný jako hypostazování. Autor sleduje kořeny tohoto jevu od předhistorického pojmenovávání skutečnosti až po vznik pojmovosti ve starém Řecku. Klíčovým momentem byl vynález pojmů, který umožnil konstruovat myšlenkové obsahy fixující identitu proměnlivých událostí. Na příkladu psa text ilustruje, jak se skrze pojmenování ustavuje představa o substanci - tedy o tom, co zůstává v průběhu času neměnné navzdory proměnám živého organismu od štěněte až po stáří. Práce osvětluje filosofickou tradici, která identitu pravých událostí spatřuje v jejich setrvalosti, čímž dochází k jejich zpředmětnění a odklonu od jejich procesuální povahy. Identita určité události je tak spatřována v tom, co se v průběhu dění nemění, čímž se filosofické zkoumání odpoutává od nahodilostí a proměnlivosti bezprostřední zkušenosti. Tento přístup k událostem jako substanciálním objektům zásadně formoval západní myšlení a jeho chápání identity v čase.