Tento filosofický text analyzuje dynamický vztah mezi pravdou a subjektem a odmítá pojetí pravdy jako statické vlastnosti bytí. Autor argumentuje, že pravda k subjektům přichází, čímž se stává závislou na jejich existenci pro svou manifestaci, ačkoliv její platnost zůstává autonomní. Bez subjektu postrádá pravda svůj adresný charakter. Text dále rozlišuje mezi pravdou a zdrojem dění; pravda subjekty neustavuje ani netvoří realitu jako takovou. Původ událostí je hledán v primordiálním, původně chaotickém dění, které postrádá počáteční jednotu. Klíčovou otázkou zůstává, jakým způsobem mohou nepředmětné výzvy pravdy působit na proces strukturování a organizace tohoto chaosu do podoby uspořádaného světa. Autor se přiklání k pluralitnímu a chaotickému počátku veškerenstva a vybízí k dialogu s moderní kosmologií, která by mohla do filosofických úvah o vzniku řádu vnést větší věcnou jasnost. Tato reflexe tak propojuje ontologii události s epistemologickým dosahem pravdy v procesu konstituce světa.
Pravda a subjekt(y)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Pravda a subjekt(y)
Pravda není, ale přichází; a přichází k subjektům. To však znamená, že pravda subjekty potřebuje (i když je na nich nezávislá co do své platnosti); kde nejsou subjekty, pravda nemá, na koho se obracet. Pravda ovšem nemůže subjekty vytvářet, ustavovat, tím méně konstruovat (i když může vytváření subjektů mít za žádoucí). A skutečné dění nemá svůj zdroj v pravdě. To musí mít svůj původ a zdroj jinde, ve skutečném dění, událostném dění (resp. v tom subjektu, který si určité událost ustavila jako svůj, aby se mohla stát událostí pravou. A dění vůbec nemá svůj zdroj v pravdě; ale v čem je jeho zdroj, co je původcem všech událostí, právě těch počátečních, primordiálních? Je takový zdroj jen jeden, anebo je to obrovská množina, původně chaotická, ale teprve postupně se strukturující, organizující? Jak je vůbec možné, aby nepředmětné výzvy pravdy měly nějaký vliv na takové strukturování? Myslím, že nemáme dostatečný důvod k předpokladu nějaké (byť virtuální –?) jednoty na počátku veškerenstva; klonil bych se proto spíš k předpokladu chaotické změti, z níž se svět, jak ho dnes můžeme pozorovat, mohl začít pořádat. Snad do toho v nejbližší době vnesou trochu víc jasna kosmologové, aby se i filosofové měli o čem věcněji dohadovat.
(Písek, 190607-3.)