Tento filosofický text z roku 1944 se zamýšlí nad podstatou lidského poslání skrze dvě klíčové otázky: jaké je konkrétní poslání člověka a zda vůbec jedinec nějaké individuální určení má. Autor analyzuje logickou návaznost těchto dotazů a staví do kontrastu předpoklad o účelnosti světa s existenciální skepsí. Stěžejním argumentem je, že smysl života nelze redukovat na pouhé technické zajištění existence nebo prožívání subjektivního blaha. Autor odmítá myšlenku, že by výlučná existence jednotlivce mohla být zdůvodněna pouze pociťováním dobra, neboť takový přístup nevysvětluje příčinu bytí konkrétní osoby a opomíjí stavy, kdy člověk dobro nepociťuje. Text tak nastiňuje dilema, zda bez vyššího určení není člověk pouze "pokusným objektem". Úvaha směřuje k hlubšímu hledání ontologického opodstatnění lidského života, které přesahuje rámec pouhé regulace a utilitarismu.