Tento text představuje kritickou reflexi pojmu „bezprostřední data vědomí“, který autor považuje za vnitřně rozporný. Argumentuje, že bezprostřední prožívání postrádá formu hotového „data“, zatímco jakýkoli obsah vědomí, který se nám jako datum jeví, již nutně prošel procesem zprostředkování. Bezprostřednost je zde ztotožněna s absencí smyslu, neboť smysl vzniká až prostřednictvím integrace, která přesahuje pouhou přítomnost. Tato integrace spojuje aktuální vjem s minulým a budoucím horizontem v rámci širší struktury, jež dává celku význam. Autor dále naznačuje, že schopnost vytrhnout určitý prvek z jeho bezprostřednosti a integrovat jej do smysluplného celku je zakotvena v samotné ontické struktuře skutečnosti. Text tak otevírá otázku vztahu mezi touto strukturou a aktivitou vědomí, která smysl konstituuje. Celkově jde o fenomenologickou sondu do povahy vědomí, která zpochybňuje bergsonovskou terminologii a zdůrazňuje temporální a strukturní charakter lidské zkušenosti.