Tento text kriticky zkoumá aforismus Ferdinanda Ebnera, který ztotožňuje vnímavost a cit se zjevením vědomí ve vývojové řadě organismů. Autor proti této tezi argumentuje, že vnímavost a citlivost nejsou vázány až na určitý vývojový stupeň, ale jsou základním předpokladem pro vznik života i samotnou existenci nejjednodušších jsoucen. Bez předpokladu elementární reaktibility i u před-živých struktur by bylo nutné uchýlit se k problematickému konceptu vis vitalis pro vysvětlení organizace hmoty. Text zdůrazňuje potřebu terminologického rozlišení mezi různými úrovněmi bytí. Zatímco vnímavost a reaktibilita předcházejí životu i myšlení, život samotný je nutným předstupněm pro vědomé myšlení. Autor odmítá nekonečné rozšiřování pojmu vědomí na nejnižší úrovně jsoucnosti a volá po stanovení jasných ontologických hranic. Celkově vzato text obhajuje hierarchickou strukturu vývoje, v níž vnímavost tvoří nejširší základ, na němž spočívá život a následně vědomé myšlení.
[Život a vnímavost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 6. 1992
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1992
[Život a vnímavost]
Ebner praví v jednom ze svých aforismů, které vyšly až po jeho smrti, že všude tam ve vývojové řadě organismů, kde se objevuje vnímavost a pocit, je už přítomno také vědomí (Wort und Liebe, 1935, s. 99). Samozřejmě i tu mnoho záleží na tom, jaký význam dáváme jednotlivým slovům, ale přece je tu skryta závažná chyba (a vlastně ne pouze jedna), ať už to chápeme tak či tak. Především není jasné, proč by se vnímavost a citlivost měla objevovat až někde na určitém vývojovém stupni; nejen vývoj, ale život sám je možný jen díky tomu, že již některá neživá (resp. před-živá) jsoucna mají onu nezbytnou základní vnímavost a citlivost, dovolující jim reagovat na jiná taková jsoucna. (To musíme předpokládat, nechceme-li zavádět nějakou „vis vitalis“, která by „pořádala“ – tj. důmyslně sestavovala – mrtvé částice do „živého“ těla.) Reaktibilitu jakkoliv nízké úrovně (a „hrubého rastru“) musíme předpokládat u základních, nejjednodušších „pravých“ jsoucen, tedy tam, kde ještě nemá smysl mluvit o životě, nechceme-li rozsah tohoto pojmu rozšířit do nekonečna resp. do neurčita. A tím spíše nemá smysl zavádět pojetí vědomí až do těchto nejnižších úrovní jsoucen. Někde je třeba stanovit hranici. Stručně shrnuto: vnímavost, citlivost, reaktibilita předcházejí jak životu, tak myšlení; a život předchází myšlení.
(Bonn, 920628-3.)