Tento text se zabývá kritickou analýzou Nietzscheho konceptu „vše-síly“ (all-Kraft) a jeho teorie věčného návratu téhož. Nietzsche předpokládá, že konečná síla působící v nekonečném čase nutně vede k opakování všech možných stavů, což autor textu zpochybňuje a podrobuje fundamentální ontologické kritice. Analýza se zaměřuje na svévolnost předpokladu jediné, neměnné a konečné pra-síly a problematizuje pojetí času jako prázdného pozadí nezávislého na dění. Ústředním tématem je dialektika jednoty a mnohosti: autor se ptá, jak by se z jediné prapříčiny mohla rozvinout taková rozmanitost, aniž by tato příčina byla vnitřně pluralitní. Zároveň však hledá vysvětlení pro to, jak se původní mnohost integruje do sjednocených útvarů, které nejsou jen náhodnými soubory prvků. Text tak směřuje k potřebě přehodnotit vztah mezi kauzalitou, prapříčinou a procesem sjednocování v čase, čímž otevírá prostor pro pojetí, které se vzdaluje od tradičních mechanistických představ.
Pra-síla (Vše-síla) podle Nietzscheho
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 4. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Pra-síla (Vše-síla) podle Nietzscheho
Nietzsche (in: Die ewige Wiederkunft, 12881, hned na začátku) mluví o „all-Kraft“, tedy o „vše-síle“. A má za to, že (… asi ztraceno …) uplatňuje svou sílu, nekonečný, což znamená, že ona síla je věčně táž a stejná a věčně působící (činná). 6 do téo chvíle uběhla už věčnost (nekonečnost), což znamená, že všechny možné rozvoje tu už musely nastat (a také že opět znovu nastanou). Z toho úpak vyplývá, že okamžitý současný stav musí být jen opakováním – a to platí o všech okamžicích ostatních. – A nyní si ukažme, v čem udělal Nietzsche chybu a co nedomyslel.
Především je tu jeden významný problém: proč vůbec máme mluvit o jedné jediné pra-síle či „vše-síle“? A také, proč máme mít za to, že je stále stejná a táž? A ovšem: proč má tato síla být konečná, zatímco čas je nekonečný? Běží snad čas nezávisle na tom, co se v něm odehrává? Běží i tehdy, když se neodehrává nic? Je čas pouhým prázdným kontinuem, které je jen jakýmsi pozadím nebo prostředím všech změn –a eventuelně i vší neměnnosti? Na všechny tyto a některé další otázky odpovídá naše pojetí, které se ovšem v leckterém ohledu vzdaluje od zaběhaných představ a pojetí.
Kdyby byla jen jediná prapříčina všeho dalšího a kdy by platila jen kauzalita, tj. kdyby všechno další bylo jen následkem této jediné prapříčiny, znamenalo by to, že ono všechno následné by muselo nějak být obsaženo v oné prapříčině. Avšak i v tom případě by zůstávalo naprosto neobjasněno, jak se z jedné jediné prapříčiny mohlo ,rozvinout‘ takové obrovské množství růzností; nebylo by to dokladem toho, že ona „prapříčina“ vlastně nebyla jedna jediná, nýbrž že byla uvnitř, tj. sama v sobě „mnohá“, tedy pluralitní či multiplicitní? Ovšem kdybychom onu „prapříčinu“ chtěli považovat za vnitřně mnohou, jak bychom zase dokázali objasnit, že tato multiplicita byla – a dosud je – aspoň jednotlivě sjednocována (integrována) v útvary, které už nelze považovat za pouhé hromady? Takže jeden problém tu zůstává v každém případě: je-li na počátku něco jednotného, celého, sjednoceného, musíme hledat „příčinu“ proměny této jeho „jednosti“ v mnohost; a je-li naopak na počátku mnohost, musíme hledat, čím to je, že tato původní mnohost (a tedy „roztříštěnost“) mohla a nadále může být alespoň místně a časově („konkresitně“) sjednocována (byť třeba dočasně a jenom relativně sjednocována).
(Písek, 160415-1 a 160415-2)