Tato práce se zabývá zavedením pojmu „událost“ a jejího intencionálního modelu do rámce úvah o kosmogenezi, přičemž se zaměřuje především na problematiku vzniku a počátku události. Událost je definována jako ohraničený kus dění, který má svůj jasný počátek i konec. Před tímto počátkem a po tomto konci událost jako taková neexistuje, ačkoliv to neznamená absenci jakéhokoli bytí před ní či po ní. S výjimkou událostí primordiálních každá nová událost navazuje na předchozí děje dvěma způsoby: buď na ně reaguje, nebo je využívá jako stavební materiál. Zatímco relikty tohoto materiálu mohou přetrvat i po skončení události, událost samotná v tu chvíli zaniká. Cílem textu je prozkoumat povahu těchto interakcí a vnitřní aspekty událostného dění, které bývají často opomíjeny ve prospěch pouhého popisu vnějších rysů. Autor zdůrazňuje potřebu hlubšího pochopení toho, jak na sebe události navazují a jak se vnitřně transformují.
[Událost a počátek v kosmogenezi]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 9. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
[Událost a počátek v kosmogenezi]
Zavedeme-li do úvah o kosmogenezi pojem „události“ resp. – přesněji – intencionální model „události“, budeme především muset řešit problém samého vzniku události, tj. jejího „počátku“. Je totiž zřejmé, že událost samu musíme chápat jako kus dění, které má vedle průběhu i svůj počátek i svůj konec: událost je něčím, co před svým počátkem prostě „není“, stejně tak jako prostě „není“ po svém konci (zakončení). Což ovšem neznamená, že před událostí nebylo „nic“, ani že po konci události nebude (nezůstane) „nic“. S výjimkou událostí „primordiálních“ se každá událost začíná dít tak, že nějak navazuje na jiné události (většinou nižšího řádu nebo úrovně), a to nejméně dvojím rozdílným způsobem. Buď na ony jiné události jen reaguje, anebo je (celé nebo jejich části) zapojuje do svého dění jako „stavební materiál“. Pochopitelně použitý stavební materiál v nějaké podobě zůstává jako relikt po konci oné události, takže to vypadá, jako by událost nekončila „celá“. Ovšem to, co po jejím konci zůstává, už není ona událost, neboť ta již skončila. Naproti tomu to, co je výsledkem reakcí události na jiné události zůstává uvnitř události a zaniká spolu s ní, pokud na to nenaváže jiná událost (nebo jiné události). Naším úkolem je podrobněji prozkoumat jednak povahu reagování jedné události na jiné události, jednak reagování události na ,vnitřní‘ výsledky dění jiné události (jiných událostí) , tj. její navazování na jiné události. Tady máme ovšem dost velký dluh, neboť jsme si uvykli uvažovat jen o vnějších rysech událostného dění, tedy bez ohledu na to, že ne všechno, co se s událostí a v události skutečně děje, dostává v plnosti i vnější podobu.
### 160925