Tento text analyzuje Marxovo pojetí hmoty jako subjektu v kontextu jeho raných děl, zejména Svaté rodiny a Tezí o Feuerbachovi. Autor zkoumá paradox, kdy Marx definuje hmotu nikoli jako pasivní substanci, ale jako aktivní princip a subjekt všech změn. Tato perspektiva kritizuje tradiční materialismus, který realitu vnímá pouze jako objekt, a nikoli jako lidskou smyslovou činnost či praxi. Úvaha se zaměřuje na vztah mezi hmotou a subjektivitou, přičemž naznačuje možnou revizi Hegelova pojetí absolutního subjektu. V závěru text nastoluje provokativní otázku, zda hmota nepředstavuje spíše relikt či odpad aktivit nesčetných subjektů, nežli primární jsoucno. Tato ontologická reflexe zpochybňuje povahu přítomnosti v materiálním světě a ptá se po smyslu materialismu v situaci, kdy je hmota nahlížena skrze prizma neustálé aktivity a následného zániku jednotlivých jsoucen. Celkově text nabízí hluboký vhled do filosofických nuancí marxistické teorie hmoty a jejího vztahu k lidské existenci a činnosti.
Subjekt a „hmota“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt a „hmota“
Karel Marx kdysi (ve Svaté rodině) napsal, že „hmota je subjektem všech změn“, takže „myšlenku nelze oddělit od hmot, která myslí“. Srovnáme-li to s jinou jeho tezí, že předmět („der Gegenstand, die Wirklichkeit, Sinnlichkeit“) je v dosavadním materialismu mylně chápán jako objekt („unter der Form des Objekts“), ale nikoli jako lidská smyslová činnost, praxe, nikoli subjektivně („nicht aber als menschliche sinnliche Tätigkeit, Praxis, nicht subjektiv“), je zřejmé, že tu „hmota“ není míněna jako „substance“, nýbrž právě jako aktivní subjekt. A dále je zřejmé, že nejde o nesčetné rozmanité aktivní subjekty, nýbrž o hmotu vůbec jakožto subjekt. To ovšem vypadá dost zmateně a připouští více výkladů. První, co nám pro výklad napadne, je něco jako „revize“ Hegelova pojetí: absolutní subjekt jako „já“ klade před sebe či proti sobě „ne-já“ v podobě přírody a pak dějin, tedy vlastně všechno vůbec. Jaký má potom vlastně smysl důraz na „hmotu“, na „materii“ a „materialismus“? Což není vše „pouze“ hmotné vlastně jen reliktem, odpadem nejrůznějších aktivit nesčetných subjektů? Není hmota či hmotnost jen tím, co zbývá po pravých jsoucnech, která sama zemřela, zanikla, znicotněla a zůstavila po sobě a ze sebe jen ne-přítomnost, zatímco skutečná přítomnost (a jsoucnost) přechází vždy do něčeho nižšího, co tu bylo už předtím?
(Písek, 150208-1.)