Tento text kriticky reflektuje metodologické směřování současné astrofyziky a teoretické fyziky, které se vyznačují neustálým postupem od pozorované přítomnosti do stále hlubší a vzdálenější minulosti. Autor poukazuje na zásadní rozpor mezi tímto vědeckým přístupem a přirozenou dynamikou života, která je svou podstatou orientována vpřed, k budoucím okamžikům. Retrospektivní povaha moderní vědy je v eseji označena za nepřirozenou a potenciálně limitující pro skutečné pochopení životních procesů. Text zdůrazňuje, že takovýto zpětný pohyb poznání může mít pouze omezenou validitu, kterou je nutné podrobit důkladnému zkoumání. Cílem úvahy je tedy vybídnout k odhalení a přezkoumání mezí současného fyzikálního paradigmatu, aby bylo možné lépe definovat vztah mezi exaktním zkoumáním minulosti vesmíru a bezprostřední prožívanou realitou budoucího směřování života.