Text se zabývá hlubokým filosofickým vztahem mezi subjektem a předmětnou skutečností, přičemž reflektuje dlouhodobou kritiku nepřiměřeného situování subjektu mimo svět. Autor zkoumá paradox, kdy zařazení subjektu mezi běžné vnitrosvětné skutečnosti hrozí jeho redukcí na pouhý objekt, čímž by ztratil schopnost aktivního vztahování se k jinému. Předkládá tezi, že subjekt disponuje bytostným spojením se světem, avšak zároveň obsahuje rozměr, který nelze považovat za pouhou věc. Namísto tradičního chápání transcendence jako dodatečného „překračování“ hranic světa autor navrhuje, že distance subjektu je přítomna již v samotném základu jeho aktivního působení. Subjekt nestojí vně světa, ale spíše směřuje „ven ze sebe“ do světa kolem sebe. Subjektivita je tak nahlížena jako dynamický proces, v němž se subjekt teprve stává sebou samým skrze svou aktivitu a intentionalitu, nikoli jako předem daná, statická entita.
Subjekt a předmětná skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 5. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt a předmětná skutečnost
Právem se už delší dobu ozývaly kritiky, že subjekt byl bezdůvodně nebo nedostatečně zdůvodněně situován mimo skutečnost, k níž se pak vztahoval (srovnej např. Wittgensteinův obrázek). Ovšem když na druhé straně subjekt zařadíme mezi jiné skutečnosti do téhož „světa“, pak jako by se měnil v „objekt“, tj. jako by přestával mít tu schopnost se k jiným skutečnostem (aktivně) vztahovat. Výsledkem takových úvah je rozpoznání, že subjekt musí mít nějaké bytostné spojení se světem skutečností, že však sám musí mít také nějakou stránku, která jen za jednu ze skutečností (vnitrosvětných skutečností) nemůže být považována. Obvykle to bývalo chápáno tak, že subjekt je aspoň zčásti schopen se postavit mimo svět věcí, takže za pouhou věc, za pouhý předmět nemůže být považován ani na ně redukován. Bývalo to někdy také formulováno tak, že subjekt svět skutečností přesahuje, transcenduje. Ani to nelze považovat za dost vhodné, protože se to zdá předpokládat, že subjekt se stává subjektem teprve svým aktivním přesahováním (transcendování vlastně znamená přelézání, přešplhávání – odvozeno od scando). Všechno však se zdá ukazovat, že onen pozoruhodný vztah subjektu k jiné skutečnosti musí odlišností subjektu začínat, nikoliv se od skutečnosti odlišovat, od ní odstupovat, dosahovat od ní distance až dodatečně, až potom, až nakonec. A tak můžeme uzavřít: subjekt své distance „dosahuje“ resp. svou distancí „disponuje“ již od samého počátku svého událostného (aktivního) vztahování k jiné skutečnosti. Subjekt ne-stojí „ven ze světa“, nýbrž spíše „ven ze sebe“ a „do světa“ kolem sebe. A právě proto musíme počítat s tím, že se subjektem vztahujícím se svou aktivitou ,ven‘ teprve stává, ale že jím není původně.
(Písek, 150517-3.)