Tento filosofický text se podrobně zabývá ontologickou otázkou vztahu mezi centrálními a periferními složkami v rámci integrovaných celků, které autor označuje jako „pravá jsoucna“. Vychází z předpokladu, že vnitřní rozmanitost nevylučuje existenci sjednocených celků v prostoru a čase, a následně kriticky zkoumá vnitřní hierarchii jejich jednotlivých částí. Hlavním předmětem zkoumání je způsob, jakým se určité složky podílejí na celkové integrovanosti jsoucna a zda jsou některé z nich privilegovanější než jiné. Úvaha dospívá k zásadnímu závěru, že tuto míru „centrálnosti“ či „důležitosti“ nelze podrobit čistě kvantitativnímu měření. Autor argumentuje, že jakékoli posouzení vnitřní struktury musí nezbytně respektovat i „nepředmětnou“ stránku celku, která se vymyká objektivizujícímu přístupu. Text tak zdůrazňuje hluboký kvalitativní rozměr vnitřní organizace jsoucen, kde centrálnost vyjadřuje specifický způsob podílu na celistvosti.