Tento text se zabývá Patočkovým pojetím lidského života jako specifického druhu pohybu, který se liší od tradičního aristotelského chápání. Autor reflektuje Patočkovu myšlenku, že každý pohyb vyžaduje svůj referent, čímž poukazuje na hlubokou provázanost s antikou. Klíčovým problémem je rozlišení mezi pohyby, které mají svůj cíl (télos), a pohyby bez cíle. Text argumentuje, že původní životní pohyby jsou v podstatě bez cíle, neboť ztotožnění cíle se skončením pohybu by znamenalo, že cílem života je smrt. Vyšší a složitější formy pohybu jsou charakteristické svou schopností přesahovat vlastní meze, ať už skrze aktivní interakci mezi subjekty, nebo prostřednictvím sebeuskutečňování v rámci vzájemných kontaktů a střetů. Toto prvotní překračování hranic vlastního dění se projevuje již v samotném vytváření časoprostorových polí, což představuje základní prvek lidské existence. Úvaha tak směřuje k pochopení dynamické povahy subjektivity a jejího vztahu k okolnímu světu skrze aktivní dění a neustálé přesahování daných mantinelů.
Život jako pohyb
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Život jako pohyb
Patočka chtěl lidský život chápat jako „pohyb“, ovšem v jiném smyslu a jinak, než jak se pohybu rozumělo tradičně až dosud. (Viz zejména jeho text „K prehistorii vědy o pohybu“, 1973, viz in: Fenomenologické spisy II, Praha 2009, str. 192-201.) Patočka ovšem chápal pohyb jako nezbytně spjatý s příslušným „referentem“ (viz tamtéž, str. 195: „je-li však náš život určen jako pohyb, vyplývá jako důležitý důsledek: tento pohyb vyžaduje svůj referent …“); v tom se ovšem skrývá obrovská závislost na Aristotelově chápání pohybu. My však musíme uvažovat o tom, že některé pohyby mají svůj télos, zatímco jiné nemají. Dalo by se říci, že každý základní (původní) pohyb zůstává bez „cíle“, i když vždy posléze končí; jinak bychom za cíl pohybu museli považovat skončení pohybu, tedy „smrt“ (uvažujeme-li o životě jako pohybu). To však platí jen o nejzákladnějších (resp. původních) pohybech; všechny vyšší, tj. komplikovanější pohyby se vyznačují tím, že přesahují, překračují mantinely (meze, hranice) svého vlastního dění, ať už tak, že v akcích jejich „subjekty“ vycházejí ze sebe směrem k jiným, anebo ať už jiné subjekty na ně reagují a využívají něčeho z těchto kontaktů (a střetů etc.) ke svému aktivnímu dění (stávání se, sebeuskutečňování). Základním resp. prvotním „překračováním“ či „přesahováním“ vlastních mezí je však již vytváření časoprostorových polí (viz).
(Písek, 150808-2.)