Tento text kriticky zkoumá koncept svobody a volby na základě definice Aleše Havlíčka. Havlíček uvádí, že svoboda je možnost volby mezi alternativami, což vyžaduje jasnou představu o dobru a zlu. Autor však toto pojetí problematizuje a doplňuje o praktické zkušenosti z reálného světa. Upozorňuje, že lidé se zřídka rozhodují jen mezi dvěma jasně vymezenými póly; v praxi častěji existuje široká škála variant, které jsou jen relativně lepší nebo horší. Hlavním problémem je pak Havlíčkův předpoklad jasné morální představy, která je v běžném životě spíše výjimečná než pravidlem. Tato nejasnost a mnohost variant přirozeně vedou k jisté relativitě v lidském rozhodování. Článek se v závěru ptá, jakým způsobem lze v takto složitém prostředí postupovat, abychom se vyhnuli upadnutí do všeobecného relativismu. Celkově jde o filosofickou reflexi limitů lidského poznání v procesu svobodné volby, která zdůrazňuje rozdíl mezi teoretickým ideálem a žitou skutečností.
Svoboda a „volba“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Svoboda a „volba“
Aleš Havlíček zkráceně (a proto i zjednodušeně) napsal (v předmluvě k sborníku Svoboda od antiky po současnost, 2012, str. 7), že „přes protikladné pohledy na svobodu lze nalézt shodu v tom, že svoboda či být svobodný znamená možnost volby mezi různými alternativami. Bez možnosti volby nelze totiž o svobodě hovořit. Zároveň každá volba je volbou mezi dobrou a špatnou variantou. To předpokládá mít jasnou představu o tom dobrém a špatném.“ A nám nezbývá než to nějak doplnit. Již důraz na „různost“ alternativ znamená, že alternativy nejsou (nebývají) jen dvě, nýbrž že jich je více. Proto každá volba je volbou mezi různými alternativami, nejen „mezi dobrou a špatnou variantou“; víme ze zkušenosti, že i při větším počtu alternativ jsou některé lepší a jiné horší, ale že jen málokdy je i ta nejlepší opravdu „dobrá“, a málokdy je volena ta vskutku nejhorší. Navíc by tu měla platit ona podmínka resp. předpoklad, že máme „jasnou představu o tom dobrém a špatném“ – ale v tom je právě ten největší problém, že takovou „jasnou představu“ máme jen zřídka, jen v mimořádných či mimořádně jasných případech. Z obou zmíněných důvodů bývá zvykem vyvozovat jistou „relativitu“ jak pokud jde o skutečné nebo možné varianty, tak pokud jde o větší nebo menší „jasnost“ našich (resp. vůbec lidských) představ o nich. Jak je možno postupovat, abychom neutonuli ve všeobecném relativismu?
(Písek, 150830-1.)