Tento text se věnuje kritické analýze a dekonstrukci tradiční scholastické premisy „operari sequitur esse“, podle níž bytí logicky i ontologicky předchází jakémukoli jednání. Autor argumentuje, že tato zásada vychází z mylného předpokladu, že jsoucno je staticky daným celkem a aktivita směřuje pouze vně něj. Ve skutečnosti je však každé jsoucno událostným děním, které musí své bytí aktivně vykonávat po celou dobu své existence. Bytí tedy není pouhým stavem, nýbrž samotným výkonem. Úvaha vede k provokativnímu obrácení původní teze na „esse sequitur operari“, tedy že bytí následuje po aktivitě, která jej ustavuje. Autor však zároveň zdůrazňuje, že ani tento proces nevzniká z ničeho. K tomu, aby mohl výkon bytí započít, musí být přítomen určitý „zárodek“ či ontologický počátek, jenž umožňuje zrod jsoucna v čase. Tato reflexe tak redefinuje vztah mezi existencí a činností v rámci procesuální ontologie.