Tento text se zabývá filosofickým procesem ustavení subjektu, který chápe jako událost vyvolanou z ne-jsoucnosti do světa. Subjekt není původně součástí svého prostředí, ale je do něj poslán ve spojení s konkrétní událostí, která o jednotu se svým subjektem aktivně usiluje. Tato snaha o naplnění vlastního určení probíhá skrze poslušnost vůči tomu, co "má být". Rozhodujícím faktorem není vnější tlak či síla, nýbrž "přesvědčivost" (persuasion) nepředmětné výzvy. Autor rozlišuje mezi výzvou k samotné emergenci události z nicoty a výzvou k ustavení subjektu. Zatímco první nemůže mít adresáta, druhá představuje adresné oslovení již probíhající události. Událost se stává subjektem právě skrze svou aktivní odpověď na tuto výzvu k proměně. Celý proces je tak nahlížen jako dynamické uskutečňování bytí, v němž se subjektivita ustavuje jako etický i ontologický úkol směřující k pravému naplnění smyslu události v kontextu světové mnohosti.
Subjekt – jeho ustavení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 2. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Subjekt – jeho ustavení
Jedna stránka ustavení subjektu spočívá v tom, že je zdánlivě vytržen ze svého prostředí, aby se mohl stát sebou samým. Ale to je právě jen vnější dojem: subjekt není původně částí „svého“ prostředí; takovou částí může být jen „materiál“, určený pro použití při výstavbě subjektu vcelku, tj. příslušné bytosti jakožto pravé události. Ta druhá, pravé stránka ustavení subjektu je jeho vyvolání k bytí, tj. uskutečňování (k němuž náleží i budování jeho vnější podoby. Subjekt je vyvolán k bytí nikoli ze světa, nýbrž z ne-jsoucnosti či ne-bytí, a poslán do světa (doprostřed mnohosti světa). Je však poslán konkrétně do svazku s určitou událostí, bez níž (tj. bez jejíhož aktivního přispění) by se nemohl ustavit (bez níž, bez jejíhož aktivního přispění by nemohl být ustaven). Subjekt sám však není zcela totožný se „svou“ událostí, nýbrž je to naopak ona událost, která se musí snažit (usilovat) o to, aby byla jednotná se svým subjektem, jehož ustavení se aktivně účastnila. Pro událost je tato snaha úsilím o naplnění toho, čím má být, tj. čím se má stát. A jedinou cestou k tomuto (správnému, pravému) naplnění je uposlechnutí toho, co konkrétně a pro ni (v tuto chvíli a na tomto místě) „má být“, co se „má stát“. To, co se „má stát“ nepůsobí však tíhou ani tlakem, vůbec jakoukoli „silou“, nýbrž pouze „přesvědčivostí“ (Whitehead mluví o „persuasion“ („persuasiveness“ proti o „coerciveness“) nebo – trochu problematicky – o „persuasive causality“ (jen jiný název pro finalitu). Výzva „ryzí nepředmětnosti“ musí i v tomto případě být adresná: primárně musí být adresována nějaké primordiální události, která ještě nevytvořila (nebo prostě nemohla vytvořit, ustavit) svůj subjekt (což je totéž, jako když řekneme: pokud se sama ještě nemohla stát subjektem). Událost se může stát subjektem (resp. může ustavit svůj subjekt) pouze tak, že aktivně odpoví na nepředmětnou výzvu k jeho ustavení (resp. ke své proměně v subjekt). Tato nepředmětná výzva k ustavení subjektu není totožné s nepředmětnou výzvou, aby sama událost „povstala“ (emergovala) z nicoty, ale je jí „příbuzná“, tj. má stejný (nepředmětný) původ, má týž zdroj. Z toho např. vyplývá, že pouze výzva k ustavení subjektu může být chápána jako „oslovení“: jde o oslovení události, která se již děje. Naproti tomu stejně nepředmětná výzva k tomu, aby se nějaká událost začala dít (stávat), nemůže být adresná, neboť není nikoho a ničeho, kdo nebo co by bylo možno oslovit (kdo nebo co by mohlo být osloveno).
(Písek, 130218-1.)