Text se zabývá problematikou kauzality jakožto formy vnějšího vztahu mezi jsoucny. Autor poukazuje na to, že antický koncept příčinnosti má hluboké antropomorfní kořeny vycházející z lidského prožitku schopnosti ovlivňovat svět vlastním jednáním. Zároveň však zdůrazňuje, že zatímco pojetí akce a reakce se v evropském myšlení udrželo, schopnost reakce byla tradičně vyhrazena pouze živým bytostem, nikoliv všem složkám reality. Text kritizuje jednostranné zaměření na kauzalitu, které sice odmítlo mýtické představy, ale samo naráží na logické rozpory při vysvětlování interakcí mimo náhodný mechanický kontakt. Koncept univerzální reaktibility, tedy schopnosti všech jsoucen odpovídat na podněty, zůstává ve vědeckém diskurzu marginalizován nebo omezen na vyšší úrovně bytí. Autor tak otevírá otázku limitů tradičního chápání příčinnosti a potřeby přehodnotit povahu vzájemného působení mezi jsoucny v širším než jen mechanickém smyslu.
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost) / Vnější vztahy jsoucen
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 2. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost) / Vnější vztahy jsoucen
Vztahy mezi jsoucny jsou dvojího druhu: buď zakládají vnitřní jednotu vyšší úrovně nebo nezakládají. Pokud nezakládají, neznamená to ještě, že jsou nutně pouze vnější. Přesto ty vnější vztahy jsou zřejmější resp. nápadnější. Řekové vynalezli koncept kauzality a ovlivnili tím dlouhá staletí, ba už třetí tisíciletí. Pojetí příčinnosti má však nepřehlédnutelné antropomorfní kořeny: člověk má v některých případech přímý pocit, ba zážitek, že svým činem může něco ovlivnit. Člověk má však neméně autentický zážitek, že při svém činu musí počítat také s nějakou odpovědí, a to podobně, jako když musí odpovědět na čin (aktivitu) někoho druhého. Proto se v dalším průběhu evropského myšlení po celou dobu takřka u všech myslitelů udržela koncepce oboustranného (obousměrného) vztahu akce-reakce; schopnost reagovat však byla připisována pouze člověku, v lepším případě živým bytostem, nikdy veškerým skutečnostem. Zatímco hlavním aspektem, který dovoloval koncepci kauzality přežít a dokonce naprosto převládnout, bylo odmítání údajně mytických představ o předlidských nebo nadlidských bytostech, ačkoli samo chápání toho, jak může jedna skutečnost ovlivnit nějakou jinou jinak než nahodilým kontaktem (srážkou, naražením do druhé, zejména pak rozbitím nebo poškozením druhé), je plné vnitřních těžkostí a přímo rozporů, myšlenka univerzální reaktibility nebyla ve vědě koncedována buď vůbec anebo co nejvíc vytěsňována (přinejmenším pak vyhrazena jen některým vyšším rovinám, tj. zbavována univerzality).
(Písek, 130228-1.)