Tento text podrobuje kritické reflexi širší pojetí lidské zkušenosti, které zdaleka přesahuje hranice pouhého smyslového vnímání. Autor poukazuje na to, že vedle běžných vjemů existují i komplexnější formy, jako jsou zkušenosti s matematickými entitami, náboženské prožitky či metafyzické vhledy do povahy skutečnosti. Ústředním bodem úvahy je však specifický druh zkušenosti – zkušenost se sebou samým neboli se svým vlastním "já". V tomto procesu vystupuje jedinec v paradoxní roli subjektu, který je podmínkou každé zkušenosti, a zároveň objektu, jenž je v reflexi zkoumán. Skrze analýzu vlastních činností se subjekt pokouší odlišit vnější vlivy od autentických stop své vlastní povahy. Text přitom akcentuje, že lidské "já" nelze nikdy plně redukovat na pouhý předmět, neboť subjekt je svou podstatou "ne-předmětný" a jeho identita se nevyčerpává svou objektovou stránkou. Zkušenost se sebou tak odhaluje hlubokou asymetrii mezi zakoušeným světem a zakoušejícím subjektem, který zůstává neobjektivizovatelným jádrem lidské existence.
Zkušenost „se sebou“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Zkušenost „se sebou“
Tzv. zkušenost nemůžeme omezovat na zkušenost smyslovou (jak se to často děje), ale můžeme mít zkušenosti nejrůznější. Čísla např. nemůžeme „vnímat“ žádným smyslem, ale při výuce počítání (a později v matematice) postupně získáváme rozsáhlé zkušenosti. Ale poměrně často se můžeme setkat s termíny jako „náboženská zkušenost“ nebo dokonce „metafyzická zkušenost“, přičemž zřejmě nejde jenom o zkušenost s náboženstvím (eventuelně zbožností), ale dokonce s „Bohem“ nebo „božstvím“, ani o zkušenost s různými metafyzickými systémy, ale o zkušenost s metafyzickými „skutečnostmi“, tj. se skutečnostmi, které jsou různými metafyzikami tématizovány. Docela zvláštním druhem zkušenosti je však zkušenost se sebou, se svým „já“: tady jsem já jednak subjektem, bez něhož by k žádné zkušenosti nemohlo dojít, a zároveň (resp. nadto, vedle toho) právě přezkoumáváním vlastních činností, vlastní aktivity v reflexi musím rozlišovat, co z toho, co jsem udělal a vykonal, na sobě nese známky vnějších skutečností, které jsem svou činností ovlivnil a změnil, a naopak co na sobě nese stopy mého „já“, mého subjektu, tj. mé vlastní „povahy“. To nemusí vždycky a nutně znamenat, že tak získávám svou zkušeností se sebou jen povědomost o své předmětné, vnější stránce, eventuelně že sám sebe – ačkoli jsem subjekt tohoto zakoušení a poznávání – zakouším a poznávám sebe jako „předmět“, tedy „objekt“, přičemž ovšem „já“ jako objekt“ není nikdy celým „já“, neboť subjekt není pouhým objektem, tj. nevyčerpává se svou objektní stránkou. Právě když „sebe“ chápeme jako subjekt, míníme to tak, že v tomto případě zejména subjekt „já“ je přímo ex definitione „non- objekt“, „ne-předmět“.
(Písek, 130508-2.)