Tato filosofická reflexe kriticky zkoumá ontologickou povahu času a jeho vztah ke skutečnosti. Autor se vymezuje proti tezi Michaela Theunissena, podle níž je čas „něčím reálným“, i proti Kantovu pojetí času jako pouhé formy nazírání. Čas není pojímán jako samostatná věc nebo předmět, nýbrž jako konstitutivní prvek dění a výkonu bytí konkrétních událostí. Text přináší důležité rozlišení mezi vnitřním časem jednotlivé události a tzv. „obecným časem“, který vzniká jako společné časové pole generované množstvím dějů. Z tohoto pohledu je zpochybněna možnost absolutní současnosti ve vzdálených částech vesmíru, neboť čas je vždy vázán na lokální událostní kontext. Budoucnost je chápána jako aktivní nastávání skrze pravé události vybavené vlastní „budostí“, jež teprve následně přispívají k širšímu časovému rámci. Čas tak představuje dynamický rozměr existence, nikoliv její vnější nádobu.