Tento text se zabývá vývojem pojetí duše (psyché, anima) v kontextu starořeckého myšlení se zaměřením na proměnu jejího chápání z vnitřního principu pohybu na zpředmětnělou entitu. Původně byla duše, zejména pod vlivem Aristotela, definována jako to, co hýbe živoucím zevnitř, čímž se odlišovala od objektů ovládaných vnějšími silami. Postupem času však pod vlivem zpředmětňujícího myšlení došlo k oslabení tohoto dynamického pojetí. Duše začala být vnímána jako specifický „předmět“ či „objekt“ vložený do jiného objektu, tedy do těla. Tato transformace zásadně změnila chápání vnitřnosti, která byla redukována na pouhou prostorovou přítomnost uvnitř rozlehlejšího tělesa, z něhož může být duše teoreticky vyčleněna jako samostatná jednotka. Text tak kriticky reflektuje proces objektivizace, který v dějinách filosofie vedl k potlačení původního významu duše jako autonomního zdroje vnitřního pohybu a jejímu nahrazení statickým modelem vnějšího popisu vnitřního prostoru. Tato změna paradigmatu měla dalekosáhlé důsledky pro celou západní ontologii a psychologii.