Tento text se zabývá analýzou situovanosti jedince skrze vztah mezi „danostmi“ a „možnostmi“. Autor rozlišuje dva hlavní aspekty situovanosti: zaprvé relikty minulosti a tělesnost, které tvoří vnější danosti, a zadruhé aktivní interakce s jinými subjekty, jež vnášejí do situace perspektivu budoucnosti. Klíčovou tezí je, že redukce skutečnosti na pouhé setrvačnosti minulosti je zavádějící abstrakcí. Skutečnost je totiž neoddělitelně spjata s probíhající aktivitou a skutky, které se otevírají směrem k budoucnosti. Tato otevřenost vůči tomu, co dosud není dáno, definuje pojem „možnosti“. Autor varuje před chybnou objektivací možností, tedy jejich chápáním jako něčeho pevně daného či vyloučeného. Skutečnost je pojímána jako dynamický proces, v němž se konkrétní bytí aktivně podílí na utváření ne-daného, čímž překračuje hranice pouhé pasivní existence v čase. Text tak nabízí hlubší ontologický pohled na lidskou situovanost jako prostor neustálého směřování k budoucímu.
Danosti a „možnosti“ / Možnosti a „danosti“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 3. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Danosti a „možnosti“ / Možnosti a „danosti“
Situovanost jedince je „dána“ vždy v určitém časovém rozsahu (limitu, tj. jako kairos) jednak 1) tím, co v důsledku „setrvačností“ přetrvává z minulosti jako zbytky (relikty) toho, co se dělo (stalo) dříve; zde mluvíme o „danostech“ v užším smyslu resp. o „danostech“, které lze z vnějšku zjistit a konstatovat; za zvláštní součást tohoto druhu daností lze považovat i konstituenty „těla“ (tělesné stránky, tělesnosti) jedince a jejich momentální disponovanost, ale je třeba si stále uvědomovat jejich nepřerušitelnou vazbu na „niternost“, kterou se odlišují od „daností“ vskutku vnějších. 2) Situovanost jedince je dále „dána“ oboustrannými aktivními vztahy (vzájemnými intervencemi) jednak jeho k jiným „jedincům“ v blízkosti, jakož i takovými vztahy jiných jedinců k němu. Novým aspektem je tu právě to, že nejde jenom o „relikty“ minulosti, nýbrž také o „perspektivy“ do budoucnosti. Už tím se ukazuje, že tzv. „danosti“, omezené na to, co přetrvává z minulosti, jsou pouhými „abstrakcemi“, tj. redukcemi toho, co je v dané situaci opravdu tím „skutečným“. Nebo jinak řečeno: skutečnost nikdy nemůže a nesmí být redukována na setrvačnosti, protože je vždy nerozlučně spjata se „skutky“, s děláním, s aktivitou nejrůznějších subjektů, a to nejen s minulou aktivitou, ale také a dokonce zejména s tou, ke které právě dochází anebo která se už už připravuje k tomu, aby byla uskutečněna. (A vlastně nejen s tou časově nejbližší, ale i tou vzdálenější, prostě s perspektivami do více nebo méně vzdálené budoucnosti; nenechme se tu svést k běžnému, ale mylnému považování takových perspektiv za něco „objektivně“ daného, protože většinou zhruba odhadnutelného.) Co to znamená? Skutečnost (tj. všechno skutečné, tj. konkrétní) není nikdy pouhou „daností“, ale buď se sama některými směry „otvírá“ vůči své vlastní ne-danosti, anebo je jinými skutečnostmi (rovněž konkrétními) zapojována, zatahována, eventuelně přizvána k účasti či podílu nejenom na svých vlastních, ale také na jiných (původně „cizích“, ale pak eventuelně osvojovaných) ne-danostech. Tato „otevřenost“ každé konkrétní skutečnosti vůči tomu, co není „dáno“, ale k čemu eventuelně může dojít, bývá označována jako tzv. možnost (spíše jako možnosti). Velkým problémem pojmu (a pojetí) „možnosti“ a „možného“ je tzv. objektivace, tj. uchopení „možnosti“ jako něčeho „daného“, „reálného“ (nebo „nedaného“, „nereálného“, ale zase objektivně, tedy „vyloučeného“, tzv. „nemožného“).
(Písek, 120316-1.)