Předložený text se zaměřuje na hlubší analýzu ontologické povahy slovesa "býti" v kontextu indoevropské jazykové rodiny. Autor rozebírá tezi, že současný význam a gramatická nepravidelnost tohoto slovesa jsou výsledkem historického splývání několika odlišných sémantických i morfologických základů. Tato unikátní vlastnost evropských jazyků bývá často zpochybňována jako pouhá lingvistická nahodilost bez širšího věcného významu, což vede k tvrzení, že celá západní ontologie je jen produktem vnitřních struktur jazyka. Autor však proti tomuto skepticismu argumentuje tím, že právě tato jazyková specifičnost umožnila vznik autentické filosofie, která se liší od tradičních forem moudrosti v jiných kulturách. Text odmítá názor, že skutečné je pouze to, co je univerzálně platné a neměnné. Naopak vyzdvihuje myšlenku intelektuálního vynálezu a emergence nových myšlenkových konceptů. Ontologie je tak chápána jako revoluční objev, který navzdory své jazykové podmíněnosti představuje zásadní krok ve vývoji lidského vědomí a jeho schopnosti uchopovat skutečnost novým, dosud nevídaným způsobem.
„Býti“, „jest“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 4. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
„Býti“, „jest“
Sloveso „býti“ má v indo-evropských jazycích zvláštní povahu, protože jeho dnešní základní význam vznikl jakýmsi překrýváním, směšováním až slučováním nejen některých významů, ale také některých tvarů několika původně odlišných sloves (a odtud prý ty „nepravidelnosti“ v ohýbání příslušných slov). Právě proto se zdá být pochopitelné, že v některých jiných, mimoevropských jazycích nenacházíme jeho obdoby. Někteří myslitelé se toho chopili a dokazovali, že vše, co souvisí s touto údajně „zdánlivou problematikou“, má výhradně jazykovou, lingvistickou povahu, takže se vlastně netýká ničeho „věcného“, žádné „skutečnosti“. Jinak řečeno, že vše, co v evropské tradici představují různá bádání „ontologická“, jsou ve skutečnosti jen vnitřní problémy jazyka (určitých jazyků) a nemají proto žádnou „věcnou“ důležitost (relevanci), transponovatelnou do jiných, méně „zatížených“ jazyků. – Proti tomu lze ovšem namítnout, že právě tato okolnost možná úzce souvisí s tím, že nikde jinde na světě nedošlo k ustavení opravdové filosofie, ale pouze k různým tradicím „moudrosti“ a „mudrosloví“. Takoví lidé, kteří to nechtějí vidět jako významnou světovou novinku, jako myšlenkový vynález (ale naopak jako deviaci), nejspíš prostě umanutě popírají každou možnost nějakého vynálezu, a to dosti slaboduchým poukazem k tomu, že jinde k podobnému vynálezu nedošlo, takže jde pouze o nějakou nevýznamnou aberaci, ne-li přímo omyl a iluzi. (V pozadí se zřetelně rýsuje předsudek, že „skutečné“ je pouze to, co je všude stejné, co se stále stejně opakuje, tedy co je „zákonité“, kdežto výjimky prý představují bezvýznamné nahodilosti, které jsou vlastně „neskutečné“. Proti tomu lze ovšem snadno argumentovat: už sama myšlenka vývoje organismů nutně počítá s tím, že se objevují novinky, vynálezy, že dochází k emergenci „nového“, které tu dosud nebylo.)
(ze starších poznámek ad „méontologie“, 2011 [!!! dohledat přesné datum !!!]; s úpravami převedeno: Písek, 120403-2.)