Text se zabývá problematikou ortogeneze a pojetím „pravosti“ v kontextu myšlení Teilharda de Chardin. Autor odmítá interpretaci ortogeneze jako pouhého teistického předsudku a namísto toho ji nahlíží skrze prizma metodologie. „Pravý vznik“ není ukotven v minulosti či v dané jsoucnosti, nýbrž v normativní povaze ne-jsoucnosti, která klade nároky na přítomné dění. Budoucnost je v tomto smyslu vnímána jako ne-prázdná, obsahující výzvy, které subjekt uskutečňuje. Role subjektu je klíčová, neboť jeho aktivita není pouhým automatem, ale zahrnuje možnost správného či chybného jednání. Tato správnost závisí na vnímavosti vůči nepředmětným výzvám, které tvoří jádro ortogenetického vývoje. Text zdůrazňuje, že k pochopení těchto procesů je nutné přehodnotit vztah mezi minulostí, přítomností a neuskutečněnou budoucností, která se projevuje skrze situační závaznost.
Orthogeneze a povaha „pravosti“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Orthogeneze a povaha „pravosti“
Teilhardovo pojetí ortogeneze bylo kritizováno, protože bylo podezíráno z theistického předsudku jakési předem rozvržené a naplánované „geneze“; ve skutečnosti tu nejde na prvním místě o předpoklady (a eventuelní předsudky, tedy ani o předpokládanou jsoucnost Boha), nýbrž o otázku myšlenkové metody a její přípustnosti v daném kontextu. „Pravý vznik“ (či „původ“ atd.) nemusíme nutně chápat tak, že tu „pravost“ vidíme zajištěnu něčím pevným a jsoucím (a tudíž de facto minulým), nýbrž že tu „pravost“ zcela zbavíme zátěže jakékoli jsoucnosti i danosti, ale že jinak a nově pochopíme jednak jako „ne-jsoucnost“, ale také jako situační „závaznost“, „normativnost“ ne-jsoucího pro určitý rozsah, toho, co se právě děje. To nás ovšem nutně vede k závěru, že tzv. budoucnost není prázdná a že se do ní nezapisuje jen to, co zbývá (jako relikt) z minulosti a eventuelně „aktivita“ nějakých subjektů (pokud ji akceptujeme – ovšem i to je problém, který je nutno vyjasnit, neboť odkud se bere tato „nová“ aktivita, neodvoditelná z minulosti?). Protože však tato ne-prázdná budoucnost je zvnějšku nepřístupná, neboť dosud zůstává neuskutečněná a tedy bez vnějšku (bez vnější stránky), můžeme na ni jen dodatečně usuzovat, a to až po jejím uskutečnění. Její uskutečnění se však děje v souvislosti a návaznosti na situaci, tedy i na tom, co právě „jest“, ale také na tom, co „zbylo“ jako relikt z toho, co už se stalo a co uplynulo. V tom, co „právě jest“ hraje základní úlohu příslušný subjekt, neboť právě v něm a skrze něho se „děje“ uskutečňování. Subjekt však není žádný automat, ale může být aktivní správně nebo chybně. A takové případné „chyby“ může dělat může se jich „dopouštět“) nejen v závislosti na nepřesném nebo vadném reagování na předmětné okolnosti, nýbrž také v důsledku nedostatečné „vnímavosti“ vůči nepředmětným „výzvám“, bez nichž o nějaké „ortogenezi“ nelze mluvit.
(Písek, 120803-1.)