Text se zabývá problematikou výuky filosofie a dospívá k závěru, že samotné filosofování není předmětem, který lze klasicky vyučovat. Zatímco vědomosti, fakta a historické souvislosti, jež jsou pro filosofa nezbytné, lze předávat standardními pedagogickými metodami, podstata filosofické práce spočívá v neustálé kritické reflexi a prověřování veškerého poznání. Autor zdůrazňuje, že tato kritika nesmí být obecná, ale musí se zaměřovat na konkrétní detaily v rámci příslušných kontextů. Nezbytným předpokladem je přesná formulace vlastních myšlenek, která umožňuje jejich následné přezkoumání a odstraňování chyb. Klíčovým prvkem filosofování je pak radikální kritičnost vůči sobě samému a vlastnímu myšlení, doprovázená značnou trpělivostí. Tento vnitřní postoj a metodický přístup lze demonstrovat vlastním příkladem, nikoli však vštěpovat jako soubor znalostí. Filosofování je tedy vnímáno spíše jako intelektuální praxe a trvalý proces kritického zkoumání než jako pouhý souhrn naučených informací.
Filosofování nelze „učit“ (vyučovat)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Filosofování nelze „učit“ (vyučovat)
Filosof musí hodně věcí znát, musí hodně vědět, musí se v tom, co ví, také orientovat, a tak dále, ale filosofování samo v tom vědění, v těch znalostech atd. nespočívá. A učit resp. vyučovat lze všemu tomu, co je pro filosofa potřebné, ale nikoli samotnému filosofování. Filosofovat znamená všecko a vždy znovu kriticky reflektovat a prověřovat – a to právě znamená také kriticky prověřovat všechno to, co víme, co známe a v čem – jak by ne – mohou být i chyby a omyly. A ovšem: aby bylo všechno to, co víme a známe možno kriticky prověřovat, nesmíme to dělat paušálně a generálně, ale právě v jednotlivostech, v detailech, i když vždycky s ohledem na příslušné kontexty. A máme-li tu kritiku provádět do detailů, je třeba, aby to kritizované a prověřované bylo náležitě a zřetelně formulováno, i s těmi detaily, tj. aby bylo co konkrétního kritizovat a prověřovat. A máme-li, přesně: musíme-li být kritičtí i k sobě a ke svému myšlení, musíme své myšlenky přesně formulovat, ne je nechat jen v nějakém nezralém stadiu jakéhosi tušení a odhadování. A k tomu je zapotřebí samozřejmě obrovské trpělivosti, a tu kritickou trpělivost musíme mít především pro sebe a se sebou, jinak nebudeme ani dost (a spravedlivě) trpěliví s těmi druhými, jinými mysliteli. A právě to je přesně to, čím lze jít příkladem, ale co nemůžeme vyučovat. Ta kritičnost vůči sobě a svému myšlení je rozhodující.
(Písek, 121009-1.)