Tento text zkoumá zásadní rozdíl mezi pojetím pravdy jako ryze nepředmětné skutečnosti a pravdou obsaženou v konkrétních tvrzeních či teoriích. Autor argumentuje, že zatímco myšlenkové formulace jsou vždy jen lepším či horším pokusem o zachycení pravdy, pravda sama zůstává nepředmětná a nelze ji ztotožnit s neměnnými nadčasovými normami. Ústředním tématem je inkarnační princip, skrze nějž se pravda vyjevuje jako jedinečná událost adresovaná konkrétnímu subjektu v jeho specifické situaci. Text kritizuje vliv řecké pojmovosti, která z dynamické inkarnace učinila statický fakt a snažila se božství uchopit pomocí kategorií jako osoba či subjekt. Podle autora takové zpředmětňování oslabuje boží jinakost. Místo antropomorfních určení proto upřednostňuje termín pravda, který lépe vystihuje dynamickou a adresnou povahu skutečnosti. Pravda zde není chápána jako neměnná norma, nýbrž jako aktivní dění, které si uchovává svou absolutní platnost právě ve své jedinečné vazbě na konkrétní lidskou situovanost.
Pravda „nepředmětná“ / „Nepředmětná“ skutečnost (pravda)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Pravda „nepředmětná“ / „Nepředmětná“ skutečnost (pravda)
Principiálně je třeba lišit pojetí „pravdy“ jako ryze nepředmětné skutečnosti a „pravdu“ určitého tvrzení, určité koncepce, určité teorie, určitého myslitele apod. V tomto druhém případě jde spíše jen o míru pravdivosti či ještě lépe o prvek pravdy, který je třeba ještě nějak vyhledat (bez toho pro nás zůstanou prvek pravdivosti i nepravdivosti či nepravdy nerozlišeny a neodděleny). Tak jako je možno nějakou skladbu zahrát vynikajícím způsobem, ale také fušérsky (a mezi tou obojí krajností je spousta způsobů přechodných), tak je možno myšlenkově (filosoficky), tj. myšlenkou uchopit a pak slovy formulovat pravdu (vždy ovšem v konkrétní situaci a ve spojení s konkrétním subjektem nebo konkrétními subjekty) vždy buď lépe nebo hůře. A my se musíme vždy znovu pokoušet od sebe odlišit nedostatek myšlenkových a formulačních prostředků od toho, k čemu jejich autor mířil a jak se jimi pokoušel „dát slovo“ pravdě samé (tedy „ryzí“ a nepředmětné). A tato „pravda sama“ nemůže být ani ztotožněna se žádnou formulací ani se žádným myšlenkovým uchopením, ale zejména ani se žádnou „transcendentálií“, nadčasově platnou a bytostně neměnnou normou, stejnou pro všechny situace a pro všechny subjekty. Tady má obrovský význam po mnoho staletí trvající a vždy znovu oživující teologickou diskusí o tzv. inkarnačním principu. Pravda (tj. pravda sama, tzv. „ryzí“) platí naprosto a také jedinečně: je zaměřena do určité situace a na určitý subjekt a jeho situovanost; to však znamená, že sama není vůbec neměnná, nýbrž že se jakoby „aktivně“ vyjevuje, a to tím, že přichází na určité místo a v určitou chvíli, a to právě „personálně“ jedinečným způsobem adresně. Tím vůbec není její platnost relativizována, ale je tím charakterizován a zvláštní povaha nepředmětné skutečnosti. Pod vlivem řecké pojmovosti byla „inkarnace“ zbavena své událostnosti a dynamičnosti a stalo se z ní „factum“; a na obranu proti naprostému zpředmětnění se o to víc vyzdvihl „personální“ resp. „subjektní“ charakter boží. To však znamenalo jen jinou podobu ne.-li popření, tedy alespoň oslabení „jinakosti“ boží. Zde platí, že nevím, zda Bůh je subjekt a zda je osobnost (persona), a pokud ano, jaké je ona jinakost jeho „subjektu“ resp. jeho „osobnosti“. Vidím v tom nalomení a narušení onoho zásadního důrazu na pravou „jinakost“ a tím tak na pravou povahu „inkarnace“. A právě toho se můžeme vyvarovat, kdy budeme dávat přednost slovu „pravda“. A pak je námitka, že pravda je „neosobní“, stejně plytká jako tvrzení, že „bůh“ je „osobnostní“.
(Písek, 121226-1.)