Tento text se zabývá pojetím mravní situace v kontextu ethu jako „celého fenoménu“, v duchu myšlení Pierra Teilharda de Chardina. Autor analyzuje mravní situovanost konkrétního člověka, která zahrnuje nejen aktuální věcné okolí, ale i jeho historické kořeny, trendy a budoucí tendence. Mravní situace je tvořena vztahem mezi tímto reálným prostředím a člověkem jakožto mravním subjektem, jenž není pouhým produktem svého okolí. Klíčovým prvkem úvahy je ontologický status „nejsoucího“ – tedy toho, co již pominulo nebo co teprve nastane. Toto specifické nejsoucí je nedílnou součástí mravního fenoménu a musí být odlišeno od prázdného nicota. Procesem subjektivního osvojování se pouhé vnější okolí transformuje v tzv. „osvětí“, tedy mravně uchopenou a interiorizovanou součást světa. Text tak zdůrazňuje dynamickou a časovou povahu lidského mravního bytí, které se realizuje v neustálém napětí mezi daností a potenciálem.
Mravní situace
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Mravní situace
ETHOS, chápaný jako zvyk či mrav, tedy jako cosi již „redukovaného“, „ochuzeného“, je třeba vidět a chápat „jako fenomén, ale celý fenomén“ (jak to kdysi vyslovil Pierre Teilhard de Chardin ve své knize Le phénomène humain). To znamená, že je třeba jako „celý fenomén“ vidět také mravní situovanost určitého (konkrétního) člověka, tedy jeho mravní situaci. K té totiž náleží jednak „reálné“ (věcné, předmětné) okolí, a to nejen to právě teď a zde se „vyskytující“ nebo i „nastavené“ (to by byla spíše pouhá abstrakce), ale také se svou minulostí a se všemi těmi nejen „setrvačnostmi“, ale také „trendy“ a „tendencemi“,které je třeba brát v úvahu jako součást (a složku) onoho „fenoménu“. S touto „složkou“ se setkává jiná „složka“, totiž skutečnost člověka jako mravního subjektu, který není ani pouhou součástí, ani produktem tohoto „reálného“ okolí, i když k němu může být vázán mnoha pouty, ať už z minulosti, mnoha současnými, ale také řadou takových, které ještě ani nebyly „realizovány“, protože k nim resp. k příslušným aktuálním situovanostem ještě v úplnosti nedošlo. V obou případech tedy náleží jak k fenoménu „okolí“ či „prostředí“ (které se ovšem neobejde bez příslušného subjektu), tak k fenoménu subjektu (který není možný ani myslitelný v odloučenosti od příslušného „okolí“ či „prostředí“), nejenom to, co právě „jest“, ale vždycky také něco z toho, co „už není“ a co „ještě není“, tedy něco nejsoucího. A toto „nejsoucí“ musíme bedlivě odlišovat (a tedy v žádném případě nesměšovat a už vůbec nenechávat v sobě navzájem rozpouštět) od „vůbec nejsoucího“, ale i jakkoli jinak „nejsoucího“, nevztaženého k příslušnému subjektu, nebo jinak řečeno: tímto subjektem neosvojeného, neproměněného z pouhého okolí v tzv. osvětí (jakožto osvojenou část světa či spíše jen nejbližšího okolí).
(Písek, 110405-1.)