Tento text zkoumá vnitřní vztah mezi vědou a nadějí, přičemž vychází z výroku Ernsta Blocha o vzájemné podmíněnosti rozumu a naděje a kriticky jej rozvíjí. Zatímco Karl Marx, ovlivněn pozitivistickými představami o objektivitě, tvrdil, že vstup do vědy vyžaduje zanechání veškeré naděje, tato esej argumentuje, že takový pohled opomíjí zásadní roli vědeckého subjektu. Bez určité formy naděje není vědec schopen dosahovat potřebné přesnosti, vytrvalosti a pokroku ve svém bádání. Autor zastává názor, že věda musí být nově definována tak, aby uznala subjektivní angažovanost vědce, namísto snahy o izolaci čistě objektivní pravdy. Konfrontací Blochova pojetí naděje jako „afektu očekávání“ a Marxova odmítavého postoje text vybízí k novému pochopení vědecké praxe, které integruje lidský prvek. Budoucnost vědy je zde spatřována v překonání tradičních pozitivistických rámců a v novém sebepojetí samotných vědců.
Věda a naděje
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Věda a naděje
Ernst Bloch kdysi napsal: „Die Vernunft kann nicht blühen ohne Hoffnung, die Hoffnung nicht sprechen ohne Vernunft, beides in marxistischer Einheit – andere Wissenschaft hat keine Zukunft, andere Zukunft keine Wissenschaft.“ (Cituji z Habermase, měl bych to najít přímo u Blocha.) Byl by to docela hezký epigram, ale naléhavě vyžaduje některé korektury (i když vypustíme tu „marxistische Einheit“, která je tam ostatně stejně jen účelově, jak se domnívám). Především ovšem by šlo o náležité vyjasnění, co chápeme my jako „naději“, a to v konfrontaci s tím, jak ji chápe Bloch. (Bloch říká, že naděje je afektem, totiž afektem očekávání; to nám nicméně jeho pojetí nijak nepřibližuje: co to je „afekt“?) Marx se právě naopak dovolává Danta, když říká, že při vstupu do vědy je třeba „zanechat vší naděje“ (stejně jako při vstupu do pekla). Mám za to, že sám Marx v tomto momentu podléhá chybné pozitivistické představě „objektivity“, která cíleně (a záměrně) zapomíná nebo přímo vytěsňuje (vytyčuje před závorku) „vědecký subjekt“, tj. samotného vědce, bez něhož ovšem (a bez mnoha dalších vědců) věda sama neobstojí resp. není vůbec možná. A právě tento „vědecký subjekt“ bez jakési „naděje“ není (a nebude) schopen vědecky pracovat (resp. nebude dost přesný, usilovný a stále dál v bádání postupující). Prostě a dobře, sama věda bude must být nově chápána, a to nejen „zvenčí“, ale právě vědci samými!
(Písek, 110405-2.)