Text se zabývá povahou a významem „setkání“ v procesu filosofování. Autor tvrdí, že pouhé hromadění informací o jiných myslitelích nebo studium sekundární literatury nevede k růstu vlastní filosofické úrovně. Skutečné filosofování vyžaduje „osobní“ setkání s mysliteli, a to i s těmi, kteří již nežijí. Toto setkání nespočívá v pouhé nápodobě nebo empatii, ale v aktivním zastoupení druhého v dialogu. Cílem není stát se ozvěnou cizích myšlenek, nýbrž vztáhnout se k témuž předmětu či problému, k němuž se vztahoval původní myslitel. Autor zdůrazňuje, že se musíme otevřít perspektivě druhého a pokusit se nahlížet to, co on sám stavěl před sebe. Tímto způsobem se filosofování stává živým dialogem, kde myslitel vystupuje jako zástupce tradice v konfrontaci s pravdou či skutečností, která přesahuje oba účastníky. Tato aktivita vyžaduje, aby se filosof neustále vracel k původním otázkám a neuspokojil se s hotovými odpověďmi předchozích generací.
Setká(vá)ní ve filosofování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Setká(vá)ní ve filosofování
Úroveň vlastního aktivního filosofování si nemůže zvyšovat a vylepšovat nikdo, kde jen hromadí informace o druhých filosofech (natož informace z druhé ruky, tedy „sekundární“), ale pouze ten, kdo se s jinými filosofy (a vůbec mysliteli) skutečně, tj. „osobně“ setkává. (Pochopitelně tím nemyslím setkání „fyzická“; ale vždycky zůstává úkolem se i s dávno již zemřelými, dokonce nejstaršími mysliteli „setkat“ tak, že je jakoby sami zastoupíme, když si je na základě četby jejich textů nebo na základě toho, jak jsou nebo jak kdysi byli chápáni druhými, znovu jakoby „postavíme před sebe“, přesněji jak před sebe postavíme to, co „před sebou“ měli resp. co si „před sebe“ stavěli také oni.) Ani ve filosofii nemůže stačit, když dokážeme druhé filosofy v jejich formulacích jen napodobovat, ale musíme se alespoň pokoušet se s nimi setkávat u toho a na tom, k čemu se vztahovali oni sami, a to v jakémsi „dialogu“, kde se „toho druhého“ pokoušíme zastoupit a jakoby nahradit tím, že se mu otvíráme (tedy ne že ho napodobujeme). Stát se jakoby „zástupcem“ druhého myslitele (který nemůže sám být u toho, třeba už je dávno mrtvý) vůbec neznamená se do něho „vmýšlet“, jakoby s ním „souznít“, stát se jeho „ozvěnou“ atd., tj. není to rozhodně cílem (i když něco z toho bude stejně asi nezbytné). Cílem je se myšlenkově vztáhnout k tomu, k čemu se vztahoval on, a co tedy není součástí toho jeho vztahování (a nemůže se tudíž stát ani součástí našeho vztshování
(Písek, 110405-3.)