Text se zaměřuje na pojetí pravdy nikoli jako předmětně uchopitelné entity, ale jako „toho pravého“ v rámci konkrétní situace. Autor zdůrazňuje, že pravda musí být chápána v kontextu dění a pohybu, nikoli jako statický stav. Klíčovým prvkem je vnitřní napětí mezi faktickou daností a tím, co by v dané situaci „mělo být“. Text se ostře vymezuje proti teoriím shody či korespondence, které toto napětí stírají. „To pravé“ není fixním ideálem nebo předem daným plánem mimo čas, nýbrž se konstituuje skrze dynamické uskutečňování v čase. Respektování pravdy neznamená postupné přibližování fakticity k ideálu, ale paradoxně vede k nárůstu napětí mezi tím, co je, a tím, co být má. Autor tak předkládá dynamický a situační model pravdy, který vyžaduje aktivní subjektivní nasazení a neustálé vnímání konfliktu mezi skutečností a nárokem, který na ni „to pravé“ klade.
Pravda jako „to pravé“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Pravda jako „to pravé“
Již samo slovo „pravda“ v nás vzbuzuje dojem, že jde o něco předmětně uchopitelného, a tak ji zaměňujeme s něčím, čemu jsme ochotni připisovat jakousi „pravost“ (např. nějakému činu, myšlence, výroku, teorii atd.). Proto je nanejvýš žádoucí si vždycky při použití toho slova „pravda“ připomeneme, že to je vždy a v každé konkrétní situaci „to pravé“, a to vzhledem a na rozdíl od toho, co v té situaci je pouze tím „faktickým“. V každé situaci (a to pravé vždycky míří do nějaké situace – mimo nějakou konkrétní situaci nedává žádné „pravé“ smysl, není dokonce ani „možné“; a situace není stav, ale dění, proměňování, pohyb, soubor pohybů) musíme proto vnímat a chápat vnitřní napětí, které k ní vždy náleží, totiž napětí mezi daným, faktickým na jedné straně a „pravým“, tím, co „má být“ či by „mělo být“, na straně druhé. Nejzhoubnější teorie, která přímo ničí správné chápání, oč v „pravdě“ (a v souvislosti s ní) opravdu jde, je ta, která mluví o souhlasu, shodě, konformitě jako základním rysu vztahu mezi tzv. „faktickým“ a „tím pravým“. Ovšem nikdy toto napětí, tento vlastně „konflikt“ nesmíme zbavovat dynamiky tím, že „to pravé“ myšlenkově fixujeme jako nějaký cílový obraz, jako předem danou „ideu“, jak přesně narýsovaný a tedy také „daný“ plán, jak by se něco mělo zdokonalit, upravit, napravit, vlastně „vrátit“ k té původně narýsované podobě. „To pravé“ nikdy není a nemůže být ničím „pravým“ vně času, bez času nebo nad časem, ale pravým se může jen stávat tím, že je v uskutečňování respektováno a že se ono uskutečňování „tím pravým“ řídí a spravuje. Toto spravování či respektování „toho pravého“ ovšem neprobíhá tak, že se faktický průběh toho, co se děje, onomu „pravému“ nějak přibližuje. Ono to vlastně probíhá docela jinak: čím víc se aktivity nějakého subjektu (nějakých subjektů) spravují „tím pravým“, tím to napětí mezi „pravým“ a „faktickým“ roste – aniž by to ovšem znamenalo, že to faktické se od toho „pravého“ stále víc vzdaluje, tj. že se od toho „pravého“ jakoby odvrací, nechává je stranou atd.
(Písek, 110408-1.)