Tento text se zabývá kritickou reflexí kořenů antické řecké filosofie, konkrétně se zaměřuje na ontologický a epistemologický předsudek, který hluboce ovlivnil celou evropskou myšlenkovou tradici. Autor identifikuje zásadní chybu v přesvědčení, že pravé a spolehlivé poznání je výhradně spjato s aktem bezprostředního zření či nahlížení (theoria) v přítomném okamžiku. Tato fixace na vizuální vjem a aktuální přítomnost zformovala terminologii, která v různých odvozeninách přetrvala celá staletí, ačkoliv její původní význam a důraz na časovou bezprostřednost se postupem času v širším evropském kontextu oslabily. Článek podrobně rozebírá etymologický a filosofický vývoj pojmu theorein a zkoumá, jak toto specifické sepětí s přítomností ovlivnilo naše chápání pravdy a vědění. Text poukazuje na to, že ačkoliv termín theorie v moderním jazyce zevšedněl, jeho původní vázanost na přítomný vhled zůstává skrytým, leč určujícím prvkem filosofické orientace ve světě, což vyžaduje nové kritické přehodnocení našich kognitivních východisek a historické kontinuity pojmů.