Text se zabývá filosofickým rozlišením mezi pojmy úkaz a jev, které jsou v běžném jazyce často zaměňovány. Úkaz je definován jako aktuální způsob, jímž se jsoucno či událost dává v konkrétním čase a prostoru, nezávisle na tom, zda je tento proces vědomě registrován. Naproti tomu jev představuje komplexnější kategorii, která je podmíněna schopností subjektu či pozorovatele syntetizovat různé úkazy téhož jsoucna do smysluplného celku. Autor zdůrazňuje, že vnímání není pouhou pasivní registrací, ale aktivním procesem vydělování vnímaného z pozadí a přiřazování smyslu. Každý vjem tak již nese určitý význam, jehož správnost závisí na interpretovi. Práce poukazuje na provázanost světa, kde nic není zcela izolováno, a na rozdílné úrovně reakcí na vnější podněty v závislosti na komplexnosti vnímajícího subjektu. Tato distinkce umožňuje hlubší pochopení vztahu mezi objektivní realitou a subjektivním poznáním.
Úkaz a jev
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 2. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Úkaz a jev
V češtině (a mezi jazyky to není výjimka) užíváme obou termínů záměnně, jako by jazyk zdvojoval toto pojmenování zbytečně. Pro filosofii je to ovšem příležitost k důslednému rozlišení: pod „úkazem“ budeme rozumět to, jak se nějaké jsoucno (tj. jsoucno-událost) aktuálně v určitou chvíli a na určitém místě ukazuje, jak se nám (nebo komukoli jinému) právě nyní a teď „dává“ (a to bez ohledu na to, zda to registrujeme, zda si toho povšimneme, ba dokonce i bez ohledu na to, zda to vůbec někdo registruje – ovšem tady je třeba připomenout, že nic v tomto světě není tak dokonale izolováno, aby to nebylo nikým a ničím na nějaké úrovni registrováno). Naproti tomu jev je závislý nejenom na tom, co se ukazuje, ukazovalo a ještě bude ukazovat, pokud jde o totéž jsoucno-událost, ale také na tom, kdo (nebo co) je schopen (schopno) na základě registrace několika nebo dokonce mnoha „úkazů“ náležitě (nebo nenáležitě) rozpoznat, jak k sobě tyto úkazy patří (nebo naopak nepatří). Vnímáme vždy tak, že rozlišujeme vnímané od okolí a pozadí, jemuž nevěnujeme pozornost (přičemž je ovšem do jisté míry třeba rovněž vnímáme, jakoby „periferně“). Každý „vněm“ (či „vjem“) nám proto už dává nějaký „smysl“, ať už správně nebo nesprávně (to záleží na nás, nikoli na onom „vnímaném“). Je ovšem možné, že na nejnižších úrovních způsob „reagování“ má odlišný charakter.
(Písek, 100221-3.)