Tato úvaha se zaměřuje na pojetí filosofie jako vnitřně sjednoceného, téměř organického celku, který vyžaduje neustálý přísun vnějších podnětů pro svůj rozvoj a integritu. Autor zdůrazňuje, že žádný myslitel nemůže budovat svůj systém v izolaci, nýbrž musí aktivně pracovat s texty a koncepty svých předchůdců a současníků. Tento proces je připodobněn k biologické asimilaci, kde filosof cizí myšlenky „rozžvýkává“ a vybírá si z nich ty prvky, které jsou slučitelné s jeho vlastním směřováním. Tato interakce může nabývat podoby konstruktivního navazování i radikálního kritického odmítnutí, obojí však slouží k vyjasnění vlastních pozic. Provokativní termín „vykrádání“ myšlenek zde neoznačuje nečestné přebírání, ale nezbytnou metodu třídění a přivlastňování si cizích témat, která jsou následně integrována do nového, autonomního celku. Schopnost efektivně vybírat a asimilovat vhodné myšlenky je pak odrazem filosofovy intelektuální úrovně a jeho schopnosti organicky sjednocovat různorodé vlivy do koherentního systému, který je víc než jen souhrnem převzatých částí.