Tento text podrobuje kritické reflexi současný fenomén „evolučního“ myšlení, který v posledních desetiletích ovládl různé vědní obory od etiky po psychologii. Autor sice oceňuje odklon od tradiční metafyziky a konceptů neměnných substancí, zároveň však varuje před povrchní generalizací teorie vývoje. Hlavní výtka směřuje k absenci hlubšího filosofického zakotvení a nedostatečnému vymezení pojmů jako „evoluce“ či „vývoj“. Text upozorňuje, že ačkoli procesualismus inspirovaný Whiteheadem rozhýbal dřívější strnulé chápání světa, nedokázal pojmově rozlišit mezi obecnou procesualitou a „pravou událostí“. To vede k tomu, že soudobé evoluční teorie často postrádají pevný základ a dopouštějí se věcných omylů. Autor navrhuje, aby myšlení vykročilo mimo rámec pouhého „jsoucna“ a „konkrescence“ směrem k sféře nepředmětnosti a novým formám temporality. Cílem není návrat k nehybnosti, nýbrž nalezení adekvátnějšího způsobu popisu dynamické skutečnosti, který by se vyhnul módním zjednodušením.
„Evoluční“ myšlení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 6. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
„Evoluční“ myšlení
V posledních letech až dvou desetiletích se stalo nakažlivým heslem všechno chápat „evolučně“. Vycházejí knihy o evoluční etice, evoluční psychologii, evoluční gnozeologii atd. Celkem pochopitelný a zdůvodnitelný je odklon od „metafyziky“, tedy ode všeho neměnného. V tom smyslu je možno tu novou módu dokonce přivítat. Velké manko však spočívá v tom, že to je všechno míněno jako aplikace myšlenky (teorie) vývoje na vše, tedy i na to, co se světem živých bytostí a jejich „přírodním“ (resp.“přirozeným“) vývojem nemá mnoho nebo dokonce nic společného. Této generalizaci, kterou by bylo možno chápat jako jistý myšlenkový experiment, bohužel většinou chybí jakákoli tendence jít filosoficky do hloubky a začít si klást fundamentální otázky, např. vypracovat detailněji význam slova „vývoj“ („evoluce“) a „vývojový“ („evoluční“). To ovšem souvisí s tím, že zůstává velice nezpracována problematika tzv. „pravých událostí“, která sice byla nastartována zejména Whiteheadem a jeho „procesualismem“, na který navázali četní procesuální theologové a pak i procesuální filosofové, ale kde ono „rozhýbání“ nehybných resp. za nehybné kdysi považovaných „substancí“ nedokázalo náležitě, tj. pojmově vypracovat principiální rozdíl mezi procesem obecně (procesualitou) a událostí (událostností, událostným děním). Tak dochází ovšem k tomu, že všechno nebo přinejmenším většina toho nového „evolučního myšlení“ zůstává bez základu a ergo v četných omylech. Bohužel už nejsem s to to sledovat (přesněji: nemám na to čas, nemohu tomu ten čas a další energii věnovat), takže to nemohu ani věcně a vyargumentovaně kritizovat. Je to prostě móda a pro mne obtížné najít ta příslušná „místa“, kde lze odhalit „nervus rerum“. Pochopitelně největším problém by bylo se pokusit přesvědčit ty nadšené nové „evolucionisty“, že když odmítnu něco nechat plně v rámci evolučního procesu, vůbec to ještě neznamená (a nesmí znamenat), že z toho zase udělám nějakou „nehybnost“, ale že to pouze odkážu do nového „regionu“ či do jiné „temporality“, tj. mimo rámec všeho „jsoucího“, vší „konkrescence“, tedy do sféry nepředmětnosti.
(Písek, 100619-1.)