Text se zabývá dvojím významem pojmu „služba“ v kontextu filosofie a theologie. Autor vychází ze středověkého pojetí filosofie jako služky theologie (ancilla theologiae), které lze interpretovat buď jako vyjádření vysokého postavení, nebo jako stav područí. V současnosti se tento vztah proměňuje v poměr filosofie k odborným vědám. Klíčovým rozlišením je však charakter služby: nejde o službu otrockou, nýbrž o službu svrchovanou, která se řídí vyšší normou. Pro theologii je touto normou „Slovo boží“, pro filosofii pak „Pravda“. Právě služba Pravdě jako nejvyšší instanci umožňuje filosofii naplňovat její další úkoly vůči světu, současné době i budoucnosti. Esej zdůrazňuje, že pouze skrze tuto primární oddanost Pravdě může filosofie i theologie smysluplně sloužit společnosti, aniž by se stala pouhým nástrojem či ideologií. Toto pojetí tak rehabilituje pojem služby jakožto svobodného a odpovědného vztahu k transcendentnímu nároku, který přesahuje bezprostřední užitek.
Služba – dva významy
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Služba – dva významy
Ve středověku se rozšířilo a udržovalo pojetí filosofie jako služky (ancilla, také pomocnice atd.) theologie. To se už tenkrát dalo vykládat (zejména koncem středověku) dvojím způsobem: buď jako vysoké postavení filosofie, anebo naopak jako její otročení. Dnes je situace v jistém smyslu podobná, i když nejde o službu pro theologii, ale pro odborné vědy vůbec, zejména pak přírodní. Nám však musí (má) jít o jiný rozdíl v chápání významu slova „služba“. Když třeba Hromádka (2240, s. 49) mluví o službě „kterou opravdová theologie přináší církvi“, říká, že to je „služba primární, hlavní“; proti tomu pak jako službu druhotnou, stručně řečeno jako o „službě světu“ v dané (určité) době (a H. zároveň poněkud problematizuje toto rozdělení, když v závorce připomíná, že „v pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj“ – dtto). V obou případech se však zdá být zřejmé, že tu jde o službu nikoli otrockou, nevolnickou, nýbrž v jistém smyslu svrchovanou, protože stojí pod jinou, rozhodující normou. Touto normou je pro theologii (řečeno jejím jazykem) „Slovo boží“ (což opět nelze zaměňovat s biblickými texty, neboť – alespoň podle Daňkova výroku – skutečné, živé „Slovo boží“ se „stává“ (verbum fit), neboť zůstává jinak teprve za oněmi texty); pro filosofii je asi vhodnější mluvit o pravdě (nebo ještě lépe o „Pravdě, aby bylo zřejm=é, že nejde jen o nějaké pravé, pravdivé výroky, myšlenky, poznatky apod.) A právě zde je jasné a nepochybné, že služba „Pravdě“ je službou té nejvyšší „instanci“, a teprve vykonáváním služby Pravdě (a pouze Pravdě) v tomto smyslu lze vykonávat veškeré další povinnosti a „služby“, jako např. theologie pro církev (a pro svět a dobu), a filosofie ovšem pro celý svět i pro svou dobu, přesněji pro všechny (a dokonce snad i pro nejbližší a dokonce i vzdálenější budoucnost).
(Písek, 100827-1.)