Tento text se zabývá významem a vlivem společenských příkladů a vzorů. Autor zkoumá rozdílné vnímání těchto vzorů v závislosti na stabilitě společnosti. Zatímco ve stabilním prostředí jsou pozitivní vzory přirozeně následovány, v krizových obdobích dochází k jejich znevažování a ztrátě přitažlivosti. Dobré příklady jsou pak často považovány za zastaralé a neschopné nabídnout řešení pro současnost. Hlavním přínosem úvahy je zjištění, že moc vzoru nespočívá v nápodobě samotné, ale v jeho schopnosti poukazovat k hlubšímu závazku či normě, které předcházejí vzoru jako takovému. Příklad je chápán jako pokus dostát původnějšímu kritériu, jež mu dává smysl a váhu. Text tak zdůrazňuje, že za každým následováníhodným činem stojí etický nárok, který je základem jeho přesvědčivosti. Tato analýza odkrývá ontologickou a etickou podstatu vzorů v kontextu společenských proměn a individuální odpovědnosti.